Vyprávím

krabice a fler.cz

21. října 2013 v 19:34 | krabička
Jakožto studý chudent mám poslední dobou sklony zpeněžovat svoje výtvarné produkty. Není to to, co jsem vždy chtěla, ale školné se dobrým pocitem nezaplatí. Proto jsem si založila účet na fleru, kde je zatím k dispozici omezený počet původních samolepek.
Mám v plánu dodat nějaké starší digitální malby k tisku a pak se asi uvidí.

Zkrátka, tímto vás na tento odkaz zvu. Zcela nezávazně. Samozřejmě. - http://www.fler.cz/shop/krabice-lucie

(A připadám si šíleně, když píšu tuhle reklamu, ikdyž na svůj vlastní blog...)

dvouletá krabice

15. listopadu 2011 v 22:55 | krabička
Tento článek slouží především jako srovnání si zdejší historie. Jde o nudné psaní a proto jeho roztažnost narozdíl od ostatních schovám pod perex. :))

Já a tahle krabice jsme spolu přesně dvakrát obletěli Slunce. Cestu jsme víceméně zaznamenávali a skrze všechno to, co nás potkalo a především skrze to, co nás vůbec nepotkalo, jsme se tak jak teď jsme dostali na práh třetího letu. Od původních literárních záměrů jsem rozumně a pozvolna ustoupila a teď čekám, až začnu rozumně vnímat i moje ostatní tvoření.

bráchovství

14. srpna 2011 v 12:35 | krabička
Mezi milionem věcí, který mě fascinují se tiše a spiklenecky nachází taky vztah dvou (a více) osob, kteří mají i přes všemožné spory a neshody společného mnohem víc než jen rodiče. Je to vztah mnoha nemalých citů, díky jejichž velikosti je pak možno vypěstovat si takovou možnou nenávist. Když má člověk ale štěstí, stává se boháčem. S kým jiným by člověk mohl hovořit tak zasvěceně o rodiných záležitostech, vzpomínat na kdejakou tetu a smát se stejným vtipům.

sepsala se v čase

28. března 2011 v 11:32 | krabička
Tiše a vlastně strašně nápadně okouzlená důrazy na různá místa ve větě, sepsala se v čase.


Tohle je můj ŽIVOT! Moje bytí a nezajímavé existování, představuji se a za okny sněží.
Tohle je MŮJ život! Přivlastňuji si nepatřičné a bráním se zlodějům duše, když za okny všechno kvete.
Tohle JE můj život! Přesvědčuji sama sebe a tiše v to doufám, když je za okny takové horko.
TOHLE je můj život! A já se spokojeně usmívám z okna na ten oranžový a křehoučký svět.

rozvztekaná, ale smířená

19. října 2010 v 21:55 | krabička
Poprvé snad, aspoň od dob, co si zvládám věci trochu pamatovat jsem byla rozzuřena a rozčílena tak, až mi všechny ty spolykaný pravdy a nevypálený rány slabou pěstí donutily plakat. Poprvý a doufám, že i naposled, protože to byl i přes povedený malebný výtvor zpatlaný právě v záchvatu vzteku jeden z mých nejnepříjemnějších zážitků.
Takovýho třesu a vnitřního neklidu.
Tolik hořkých slov a útočných gest v mojí hlavě.

Strašně bych si přála být flegmatikem a člověkem, kterého je někde třeba.

Na druhou stranu zas před ruděviděným dnem byly dny šťastné. Napříkladk neděle. Den, který svým následným dnem odrazuje většinu studujících a pracujících. Taky den, kdy mám volno a možnost zajít na návšťěvu k nevlastní, ale za vlastnípovažovanou část rodičstva a mého vlastního tatínka. Můj tatínek je výbornej člověk, s kterým toho napovídám málo a přitom řeknu moc, stejně tak toho moc neslyšim, ale naslouchám o to víc. Strašně si takovejch konverzací vážim. (Přikládám fotku dokumentující jeden z tátových modýlků, které po večerech trpělivě lepí a barví)
tátovo :))

po přeháňce

13. října 2010 v 18:23 | krabička
Jediná klika v tomhle světu, že je podzim, že mám dostatek bílých papírů, že se mi zdaj sny a že je mám komu vyprávět. 

Lancelot utrpěl drobný teplotní šok, když se jednoho ráda všichni šoféři museli potýkat se seškrabáváním mrazu z aut a můj milý Lancelot, umístěn rafinovaně za oknem přežil snad jen díky svému rytířskému jménu. Stejně tak jsem asi přežila svoje tmoucí období nejistot a nepřátel, díky údajné svítivosti jména Lucie. Naštěstí se to šeromyšlení přehnalo přes můj svět jako jarní bouřka a nechalo mi úrodnou půdu pro nové šíleníkování a rádoby uměleckou tvorbu.

Po dlouhé době jsem zas strávila pár hodin svého života po boku někoho, kdo je mi vážně blízký. Právě s touhle kamarádkou máme hesla, po nichž následuje pubertální chichot, to s Ní jsem po večerech courala po městě a vyšlapávala do sněhu jména našich knižních lásek. Díky Ní jsem rozvíjela svoje povídkařský snažení a po odmlce jsem jej nedávno oprášila zas jen díky Ní. To Ona si na nic nehraje a je prostě svá, což dává možnost chovat se přirozeně i mě. Vážně netuším, co bych dělala nemít svoje Tři nejdůležitejší (duševní dvojče, zde zmíňěná osoba, která si nechá říkat Vlkouš či Pastelka a pak moje krásná, moudrá, bláznivá a neustále mě oslňující - Básnička). 

du(c)ha
k ilustraci podzimu jedna pozdně letní fotka z období, kdy se to duhama na blogu.cz jen hemžilo a já nechtěla být neoriginální :))

hmyz v hrudníku

1. října 2010 v 21:18 | krabička
Dnes, strašně po dlouhé době a celkem neočekávaně jsem mezi žebrama cítila kmitání motýlovitého hmyzu, který se tam vyrojil po jediném pohledu na jediného člověka, se kterým jsem ani nemluvila. Létalo si to tam a šimralo jako už dloouho ne. Moje nohy si myslely, že je to sen, a že jich není třeba - tak jsem předvedla své kaskadérské schopnosti pospíchajícím lidem na schodech do metra. Na památku toho šíleně šíleného a kupodivu nevídaně vítaného pocitu mám nad kolenem modřinu. Nikdo mi teď nemůže říct, že se mi to zdálo. I když jsem o tom chvíli taky pochybovala, ale pak jsem si řekla, že vlastně Ho vídám v hlavě každou chvilku a takhle se rozhodně běžně nemám... Jsem zamilovaná...

Jak puberťák, a ani k tomu nemám důvod. Toho člověka jsem totiž - nepočítaje online setání na knize tváří - nepotkala už ... tyjo, no, dlouho... Jsem blázen. Vím to, ale jak jsem si tak tu chvilku mezi schodem a zemí letěla, měla jsem se nádherně. Jako bych měla v žilách místo krve vzduch, chladivý a příjemný pro tak zatuchlý nitro. Dřív jsem si vážně neuvědomovala, že bych byla schopná koktat i v myšlenkách, zakopávat o vlastní nohy, nechat svoje ruce ve svym třesu radši v kapsách a dívat se k zemi, s nadějí, že sem nebyla viděna ve vší svý osobní a momentální horečce...

Bylo mi tak krásně, a to mi musel ujet vlak před nosem, abych Ho potkala v tom dalším. Musela jsem po dlouhý době mít rozbitý sluchátka, abych zírala kolem sebe. A musela jsem být (ne, že už bych nebyla) šílená, když jsem si to všechno, co se seběhlo v půlminutě z níž pohled na Něj trval zlomek vteřiny, tak strašně moc užívala. 
Po dlouhý době, ale strašně opravdově se Mám
Taky se mějte :))

domů

26. září 2010 v 18:44 | krabička
switchfoot-this is home
This is home... Strašně silná písnička, teda aspoň pro mě. Vždycky mi rozbuší srdce, zavře oči a na víčka mi promítá oranžovopodzimová témata a vzpomíny na houpacího kohouta.

Stejně tak silné slovo, jeho váznam - domov. Poslední dobou (dobou, kdy se vede pře o dům, v němž sem vyrůstala a který už nesmím navštěvovat) si po něm stýskám. Pravda, že domov je tam, kde ti rozumějí/je rodina/jsou přátelé/kde se cítíš dobře, jenže tamty stěny prostě...oni mluvily. Vyprávěli, jak jsem z tamté stěny ve snech viděla jako malá ruce, jak jsme na támhletom propáleném koberci s bráškou dělali kraviny se svíčkama.
Stěny, budova, těžká němá a neživá věc. Stejně, ale když jsem tam ještě donedávna mohla zajít sednout si na starý gauč, který je cítit starotou a cigaretovým kouřem, projít se ode dveří k oknu, na které jsem sedávala, když mi bylo smutno, zajít do sklepa, kde měl táta dílnu na modýlky, kde to doteď voní ředidly, do dílny, kam jsme jako malí dělníčci za desetikorunu s bráškou skládali v zimě uhlí...
Stěny... Ty pro mě vždycky budou domovem, linoleum nasáklé vzpomínkama, vůně vzpomínek... Stýsá se mi po budově, která je domov (nebo byla). Nikdy se mi asi nebude stýskat po žádné jiné nemovitosti tolik.
This is home

Lancelotův test

22. září 2010 v 15:53 | krabička
Nevim, co všichni bručej kolem Tisíce sluncí, já jsem si je na první poslech zamilovala... :))

Na důkaz toho, že dokážu mít vztah s životem, který by důsledkem toho zpříznění neutrpěl žádné ztráty jsem si pořídila květináček bazalky, které říkám Lancelote, abych měla ještě větší potřebu o ní pečovat. Na okně si rostlinuje už přes týden a pořád má uspokojivě zelenou barvu, takže má mý sebevědomí jen ta mimochodový zákusek pokaždý, když se k tomu oknu podívá.

Mám odpolední pocit, jako by moje všechno dostalo novej rozměr. Vidim se tak nějak zas o kousek úplnějc a s každym nakloněnim hlavy mám možnost vidět spoustu staronových chyb. A už sem i tak líná, že je neignoruju. Sou tu, dělaj mi rámeček kolem očí, periferní okraje všeho na co koukám a co dělám. Tmavý a odvšudečouhající pařátky velký jako větvička Lancelota, a táhnou se všude se mnou. Na druhou stranu zas vedle jejich neustálé temnosti vypadá všechno tak optimisticky... rovnováha... sem za ní po všem tom nově-rozdmýchaným školním ruchu strašně ráda :))

klíče a zámky...

1. září 2010 v 20:11 | krabička
Ve světě, kde je každý člověk na rtech tížen zámkem a kde je kamenný most obydlen potulným kytaristou, si všichni opatrují svá ústa a jejich uzamčení. Mívali k nim klíč, jako ke dveřím do duše a mívali také poblíž někoho, komu svěřit ten klíč bylo tehdy správné rozhodnutí. Přišli tenkrát dva sobě důvěřující lidé a navzájem si dali své klíče, jejich ústa mohla mluvit a zrovna v ten okamžik neřekla nic. 
V tom světě chodí lidé bez klíče - smutní a samotní, pak tu chodí osoby, tížené klíčenkou plnou zámků-otevírajících kovů, o které ani nestojí, občas se mihne šeptající dvojička, ale to jen ve svém krátkém odemčeném a důvěrou plném okamžiku... 
V tom světě se nezpívá,  nesměje. V tom světě se mlčí a vzdychá.

berte to s rezervou, nejsem si jistá, zda to má vubec něco říct...

Kolemjsoucí

24. srpna 2010 v 14:22 | krabička
Jak moc se bytí tu zlepší, když má člověk napnuté struny... S akordy, které házím oknem na lidi, se hned lépe dýchá. Kytara je prostě poklad.

Když se tak tím oknem dívám. Je tam krásně a vůně venku mi vesele připomíná, že už bude podzim. Sladký, barevný, vřelý a lampový podzim. Vůbec jsem tu tohle roční období ještě neopěvovala a tak to nebude vadit, neboť jsem v takové náladě, vynést slovo podzim do nových výšin a zjemnit sychravost na příjemný chlad.

Listy s papírovým zvukem lehají si na chodník
kolemjdoucí, kteří se netrápí s vedry ani mrazy, kopou do polehaných hromádek těch barevných vzkazů. Jsem taky takový kolemjdoucí a miluju to šustění a třepotavý pohyb listů, když padají zpátky k zemi. Jsem kolemjsoucí a jsem z toho nadšená. Jak malé děcko. Kolemjsem a sedím v těch dnech pod stromem. Kolem jsem a miluju to, že jsem a že můžu být. Kolem jsem...možná trochu blázen, ale co na plat, když takovou radost zažívá rok co rok a pokaždé je to období plné básniček, obrazů, písní a mě - kolemjsoucího. Každý ten den je pro mě svátkem a já ho slavím sebou a svým rádoby-uměním... Motá se mi trochu hlava, z toho snění. Sním při tom slově - podzim - o kolem jsoucích s rozcuchanými vlasy, smějí se a pouští draky, v batohu mají termosku s černým čajem. Pokud byl kdy kolemjsoucí zamilovaný, tak jedině do podzimu...

letní bouřka

16. srpna 2010 v 13:17 | krabička
Miluju bouřky...

Včera večer, už nevim v kolikátou hodinu, se nad našim městečkem nádherně zatáhlo. Bylo nádherné ticho, které rušil jen dunivý zvuk pohybu těch velkých a tmavých mraků a pak i hromové chroupání, které se skrz žebra prokráčí až k srdci posluchače. To moje(srdce) se rozechvělo tou nádherou a donutilo zbytek mě, posadit se do okna a nechat si promáčet nohy kapkami ledové vody velkými jako lentilky.

Miluju bouřky...

Tu pomíjivost, bílý nebe, náboj a pocit očekávání, zvuk kapek, dopadajících na mojí husí kůži, vzpomínky na bouřky, kdy jsme sedávali s tátou před barákem a koukali jsme na bílé a občas trochu fialové mihnutí cest, trhající oblouhu vedví.


před letní bouřkou

Duševní dvojče

21. července 2010 v 21:34 | krabička
S tím mým jsem se poprvé setkala, když mi jsem byla prcek, navštěvující mateřskou školku. Bylo to v samoobsluze a naše maminky na sebe volali přes půl krámku, zatímco my dvě na sebe nesměle čučely přes ochucený minerálky....

Vyrostly z nás velký holky a když se sejdem, vždycky si máme co říct. Vždycky si připadám tak nějak šťastně a součástí něčeho mooc fajnovýho. Vždycky se zasmějem, postěžujem si, podrbem vesnický burany z okolí... Jak je to fajn mýt takový duševní dvojče. Stačí vidět jej jednou do měsíce a mám radosti a optimismu na rozdávání (jenže já sem krkoun a tak si ho nechám pro svoje samolibý obchody s budoucností).

padající hvězda

14. července 2010 v 11:00 | krabička
Včera večer, když jsem byla obětí svého vzteku, jsem při pohledu na zahrádku zvedla na chvilku hlavu a co tam nebylo? Hvězdy! Je to tak krásnej pocit, vidět je, jak tam touhle dobou asi nejsou, cítit tu malost a přitom velikost. Sedla jsem si tedy do okna a nedbaje na krvežíznivá množství komárů tam seděla ještě asi pět minut.
Skoro bych zapomněla, jak moc krásnej pocit mě při těch pohledech pohlcuje. Já vím, že je to zvláštní, ale cítila sem se tak povědomě, cítila sem se bezpečně. Blázen, já vím...
A pak, když už jsem se smířila, že zítra tam ta krása bude taky, už ne uplně stejná, ale bude, zahlédla sem pohyb. Neidentifikovatelný...by byl, kdybych na něj chvíli nezírala, jako spadlá právě odtamtud. Nebylo to letadlo, vrtulník, ani tak něco. Poprví v životě jsem viděla padat hvězdu! Tedy, padat... Je to k smíchu, uvědomuju si to, ale ona nepadala jako takový to rychlí vžzum, svítící čára, co je za sekundu pryč. Nesmějte se, ono to tak nějak pomalinku plachtilo směrem dolů. Svítilo to stejně jako ostatní hvězdy, sem přesvědčená, že to nebyla nějaká družice. Padalo to jako by to byla kapka vody, stékající pomalu po poklopu nebe.

Padala hvězda. Pro mě to byla padající hvězda, a já si taky něco přála. A cítila sem se...víte, jako by si na vás někdo podlouhý době vzpomněl a řekl vám: Já jsem tu, neboj.

Jsem blázen, du na vzduch :))
mějte se krásně a ať se Máte s padajícíma hvězdama i bez nich :))

Dech, krok, pád, dech

20. června 2010 v 19:27 | krabička
Cílová rovinka. Sprint. Pálení ve svalech v podobě učení a domácích úkolů už skoro neni cítit a studenti dobýhají, potem zkoušek slepené vlasy a hlídáním termínů roztěkaný pohled.

A nebo taky! Výšlap v horách. S dvěma litrama vody a desítkama papírů v tašce přes rameno. Člověk si nabere
první dech: Bude to lepší než loni. Jsem vyrovnanější člověk. Mám dost pití a nadšení
druhý dech: Tak ale už! Možná se mi svírá hrdlo, možná ze mě leje pot a možná se mi klepou nohy, ale tak snad sem si něco řekla!
třetí dech: Ještě jeden kopeček...
čtvrtý dech: Tak ještě jeden kopeček...
...
dvacátýdech(po pěti hodinách chůze): Nohy mě neposlouchaj, tělo rozmláceno o kdejaký pařez či kamínek nejméně čtyřikrát; Juuu, už vidim cíl! Ale tak ono je to z kopečka, měkoučká tráva tu roste. Dem válet sudy!
dvacátý prvý dech: Sudy ne. Sudy ne. Kameny jim tu v tý trávě rostou. Ještě dvě tři zatávky a dotknu se svým pozadím nějaké moc moc pohodlné sedačky.
...
bez dechu: Na chatce. Klídek. Čaj by byl, palanda by byla. Neusnout, hlavně neusnout!
s kašlem: se probouzím už v šeru a cítím zas všechny končetiny. Bohužel. Radši bych je necítila. Nejsou zvyklí chudinky.
A bolí mě doteď, v teple domova. I tak si ty dechy sčítám a sem za ně ráda, že každej má svůj, kterej ho následuje. :)
 
 

Reklama