Vidím

často kladené otázky

29. prosince 2012 v 8:00 | krabička
Vzhledem k tomu, že se v komentářích (za které moc děkuju) kupí tři otázky a já si nejsem jistá, zda by komentovaná odpověď našla tazatele, rozhodla jsem se shrnout odpovědi do tohoto článku.

otázka studií:
Kreslím od doby co si pamatuji. První pravou výtvarnou přípravu jsem prodělala ve formě odpoledního kroužku na druhém stupni základní školy. Momentálně navštěvuji maturitní ročník střední umělecké školy (blíže neurčené)

otázka techniky:
Z toho, co je tu k vidění je něco výsledkem střetu papíru s tužkou nebo fixem. Většina je ale buď z těchto skic nebo původně dokreslována, domalována, vybarvována či jinak výtvarně opracována v programu Photoshop cs5 s pomocí tabletu Wacom Bamboo.

otázka návodů/tutoriálů:
Mám něco takového v plánu, až budu sama vědět, jak se to vlastně nakonec dostanu k výsledku. Většinou je to totiž cesta nevyzpytatelná a předem nenalinkovaná.

a otázka bonusová:
Nehlásnu, nemrknu a neodkliknu

hlídačova proměna

10. listopadu 2011 v 23:40 | krabička
Z toho, jenž tu strašil od 11. února 2011

Na něco, o čem si netroufám říct, že by to bylo lepší. Ale občas to chce prostě změnu.


!aktualizace ze dne 10. 11. 2012 :)

žiju a tak...

15. července 2011 v 16:10 | krabička
Já žiju. Teda víceméně a občas možná s obtíží, ale žiju. A dokonce tvořím. Z paměti jsem vydolovala návody na drhané náramky a nyní s bolestmi za krkem jsem hrdou nositelkou bavlnkových ozdob zápěstí. A kreslím. Především portréty přátel a jiných kolem se mihnutých lidí. Ty sem, promiňte čtenáři, neuveřejním. Ne že by snad z mých tahů byla jakkoli patrná jejich podoba. To totiž opravdu není. Ale jistota je jistota. Tak jsem Vám načárala jednu hudbovou náladu. Patří k první polovině alba Waking up od OneRepublic. Domyslelte si k ní pár zelenavých mihotavých světýlek a uvidíte vnitřek mojí hlavy.




nesrozumitelno je nefér

1. května 2011 v 16:30 | krabička
Je nepatřičné připadat si navíc v divadle, když jsi jediným divákem. Je nepochopitelné cítit vinu za vlastní špatnou náladu. A je nečestné vyčítat špatnoty sama sobě, když v tom čtení není jiný objektivní posluchač.

Cítit se nepatřičně, nepochopitelně a nečestně je můj koníček. Neopomenutelný a nepřehlédnutelný. Nicméně patřící ke mě. Mám tu nepatřičnost ve vlasech, které mají na můj vkus přílišnou (a špatně udržovatelnou) délku. Nepochopení mezi řasama, které s každým mrknutím šířím do výšky očí všem kolem. Necítit se ve své kůži, když zrovna sedí na pohodném místě a pije milovanou hruškovou vodu, je odpovídající mýmu bláznění. Pojďme mě někam zahrabat! :))

(Je nefér mást čtenáře toliko nesrozumitelnými nicneříkajícími souvětími jen pro odlehčení vlastního svědomí)

z pohádek

24. prosince 2010 v 12:36 | krabička
Po delší době přídpěvek. Hlavně dopadajíc na moje depresivní stavy, které jsem zapříspěvkovala do děníku neveřejného, papírového, schovaného v poličce za knížkami pohádek. Samý pěkný věci jsem tam v ty večery načmárala. Sem tam utroušené moudro, nová slova a především sebelítostné a všeobecně lítostné výžbletpy pubertálního zklamance. 
A teď, když se to temnokřivý období přehnalo a uteklo před hřejivostí následnýho období, se nechávám unášet zas a jako dřív všema těma kolemjsoucíma krásama. Támhle nádhernej tvar sněhový vločky, tuhle zas překrásnost náhodnýho světla na střeše protějšího domu, v krytu zpomínek pocit palčivý blízkosti něčeho nedotknutelnýho. Inu, zas snad zamilovaná do věcí místo lidí. Tak je to u mě vpořádku. Naleznuvší kniha Jacoba a Wilhelma Grimmů, která se potichu a celá léta schovávala v naší knihovně, našla nové místečko pod mým polštářem a její obsažené příběhy zas místo mojí hlavě a skrze určitou stopu talentu i na pár cárech počáraných papírů. 

v pohádce
Jeden z těch cárů. Nejsem si úplně jistá, jak se zrovna tahle pohádka jmenovala, tak si nebudu vymýšlet a povím jen, že nesoucí je král blízkého království a nesená je zlatovlasá a zavržená žena, která otevřela 13. dveře. Ani to asi není podstatné, ale prostě pro pořádek, do řádku pod obrázek, se mi zdálo spravedlivý uvést. Melu. No nic.

Čarovný den

chceš, ale nic neděláš

8. listopadu 2010 v 21:15 | krabička
Vnitřní pláč. Ani ne tak vnitřní, když se ti po něm lesknout tváře. Třeba ti někdo poklepe na rameno a řekne, že to bude dobrý. Pokud si tě všimne. Celá duše se ti chvěje a hudbou se snažíš přebýt všechen rozptylující hluk cizích problémů. Přesto toužíš po absolutním tichu, bez dunivosti pohybujícího se nebe, bez zvuků tvých myšlenek. Schováváš se za svoje skicáky a velký slova. Dotkla ses na chvilku krásy, na tváři tě hřála myšlenka radosti a v hrudi pocit náležitosti. Bylo ti krásně, blázne. Proto se teď schováváš. Stýská se ti. Jenže tady si krásu neurveš, musíš asi ven. A jít si za tim. 

A stejně nepůjdu, na to jsem moc já.

Já a ještě ke všemu, mimo všechno vnitřní rozladění a nerovnováhu, rozčílená z lidí. Tedy aspoň z některých. Jeden si totiž myslel, že dělá dobře a stejně tak s ním i ostatní dobráci. Však naskytla se mu příležitost nakouknout do hlavy druhého skrze slova. Druhý se obhajoval a v ústech přitom násobil slova jako "ostatní taky" "já nemůžu". Jasný. Jeden by řek, že by si už mohl zvyknout na tuhle povahu několika lidí kolem sebe, ale v tu chvíli mi to přišlo tak ... nedůstojný, drzý, bez úcty, jakýhokoliv náznaku pokory... s těma slovama nešla bych ani na práh mých reálnaschopných myšlenek.

dne jsem věděla co chci říct,
prozměnu jsem se v tom vysvětlování
ztratila

rozpoložení, nemoc a objevy

19. září 2010 v 13:32 | krabička
Stmívací hudba, nálada právě vypraného svetru a myšlenky tmavosti a příjemné hořkosti silného černého čaje. Mimo to po dlooouhé pauze se zas potýkám s škrábavostí a nemocností pod šálovitým kusem hadru, kterým se snažím udusit všechnu tu nepříjemnost a obtížnost nachlazení.

Múza si jako balzám na popraskané rty naordinovala dovolenou ode mě a mých ztřeštěných a slepých myšlenek. Které do sebe ještě nedávno v té tmě bez pomocné ruky vrážely, navzájem se ničily a já z toho měla akorát bolení hlavy. Všechno ve stylovém doprovodu školního stresu a chladného počasí, které mě ode dnes (kdy svítí krásný sluníčko) do neurčita položilo do stávajícího stavu, plného papírových kapesníčků a hrnků již zmíněné černé medicíny.

Zjištění nenápadných sympatií je hřejivé.
Objevení pohledu, kterým jsem viděna cizími - jinak - špatně - je studené.
Nález opravdového uznání u lidí, kteří chvílili jen ze zvyku je dovzhůrunesoucí.
Uvědomění si vlastní chyby, která prostě hloupoučká a s kopajícím následkem je uzemňující.

v zrcadle

1. července 2010 v 22:33 | krabička
snivý dny střídaj zadumaný bolehlavy pokaždý, když má optimistická podoba začínajíc si snít o svých nereálnech mine zrcadlo, který povídá, že "na takový kraviny se nejdřív podívej sem". A já se koukám, kroutim hlavou do různých úhlů, jako kdybych ráno kontrolovala, zda můžu vyjít s minimem strachu na vlakový nádraží. A co z toho mám, kromě bolení krku, a zklamání v doteď rozesněných očí - realitu jako na dlani. Jen jí v nadšenym potlesku rozmetat na cáry a ukončit končení všeho snění.

Kéžby to šlo. A pak se nechat unášet jednim proudem kresebných nálad, které se ve vlně pne a vyhazuje mě do víru hudebních múz... Hrozně mě baví se nechat takhle unášet ším tím, co se zdráhám pojmenovat pro šíři a hloubku, jež by mohla pojmenováním ztratit...

zápisníček v tramvajích

1. června 2010 v 12:59 | krabička
V zápalu jarního prosvětlení všech koutů svého nitra i okolí našla mezi starými deníky jeden prázdný zápisník, jenž prázdným dlouho nezůstal a co chvíli v něj vepisuji spoustu myšlenek, jež se při styku s papírem mění v něco opravdovějšího. V něco, co nezmizí zároveň se svým vznikem a tudíž to po sobě nenechá jenom zvláštní pocit smutku, že pokud to byla myšlenka moudrá, už na ní nikdy v mé spirále mouder nepřijde řada. A tak tedy teď kdykoliv dopravuji svou schránku domů v doprovodu elektrického cinkání a mě tolik příjemného bzučení tramvajových linek, třímám v dlaních ten malý bloček a zelenou fixu na obranu před napadením nějakého nápadu.

  • záznam číslo jedna; vepsán do čtverečkovaného papíru při hodinách fyziky:
Srdce
buší a stýská si v minulých časech
tuší, že blízká silueta hlídá zase
jeho údery...
skučí a skáče při vzpomínkách
reší sebe samo z pláče, uniká
tobě, Příteli...

  • záznam číslo "užnevimkolik"; vniknuvší do mých vědomých vln cestou posprejoaným podchodem, a vepsán na koleni :))

ČÍM HLASITĚJI MLUVÍŠ, TÍM MÍŇ TI ROZUMIM.
A NEJVÍC TĚ CHÁPU, KDYŽ MLČÍŠ...

ten, co potichu ví

18. května 2010 v 21:31 | krabička
a závidí a cítí spoustu pocitů a většinou stojí někde na  kraji (odkud je vždycky všechno nejlíp vidět :)) ) 

Dnes jsem vidila člověka, co se topil ve svym egu. Jedním slovem byla zlomena jeho hladina a on sám se začal dusit svými vlastními slovy, kterými kolem sebe házel a bez míření se nestačil v záchvatu přehnané sebezáchovy dívat, kam ty nevratné střely dopadají a koho a jakou silou zasahují. Zoufalství a hloupost. To všechno z onoho topícího se člověka čišelo v takové míře, že mi bylo líto mých očí, které nesměli být zavřené a uší, které museli všechno tohle poslouchat. Nejvíc však jedné duše, která přes všechnu netrefu a faleš těch ran byla pochroumána v zlostnym a smutnym mlčení, které jsem svou přítomností jenom násobila. 

Člověci, mějte se rádi a myslete na věci, než je vyslovíte :(

špatně a stejně správňácky

17. května 2010 v 17:51 | krabička
Dlouho nevypsaná ruka, co svírá neviditelný motýlky, co si nachytala v hrudi, když se tam hemžili a lochtali v okamžicích, kdy se to nehodilo, dostala nutkání zas se ozvat. Ve spolupráci s hlavou a zbytkem uhle plodí při hodináh figury karikatury sedícího a znuděného (přesto se culícího) modelu a přes všechny viditelné i očím skryté chyby pak z toho mívá poťouchlou radost a pocit sebečehosi...

Jak moc těžkým se může stát být po boku někoho, kdo chvíli co chvíli rozechvívá vaše srdce. Naví pak, když je ten dotyčný přítel, a co víc, když si ani já nejsem moc jistá, zda cítím to, co cítím. Je to zvláštní propojení zoufalství a štěstí, když přitom ten motýlkovskej rej uvnitř mě se vnucuje na vědomou frekvenci mých uvažovacích vln a tváří se jako něco důležitého. Zadupávám to pryč z aktivní části mý hlavy se zatnutými pěstmi a slovy neznalých nadávek. Přitom v duši s pocitem smutku, že kdyby se myšlenka rozhodla něco provést, co by se odrazilo ve vnějším okolí, rozbilo by se spolu s mou schopností sebeovládání a jeden velmi cenný stav spřízenosti dvou bytostí.

jaro zas kytarou znova

8. května 2010 v 13:12 | krabička
Jak snadno se  jistý lidi dokážou dostat z jistý životní situace pouhou "zpovědí" jistému člověku,ke kterému cítí jistý svat oddanosti (já, deprese, přítel, důvěra ;))

A teď trochu od konkrétnosti, abych se v ní zas netopila. Po mnoha dnech krásného temného a životodárného deště, který přes svůj dobrý úmysl (má-li vůbec déšť či jiné počasí vůbec jaké úmysly) přinesl tolik mračen do myslí a tváří těch, kteří se kření a culí při každém pohledu na zasluněnou krajinu, zjevně došly dešťové mraky. Je tedy dobře, že se počasí v tuto chvíli chová tak, jak se těď chová. Tedy tady. A zde to jest tak, že slunečně. Dávajíc zeleni věčně optimistickou vůni, kterou alergici tolik milují. (Ach ta má šrouvobaná souvětí)

Barvy se, barvy ukazují a s vůní spolčují v srdcoškobrtavé poskoky uvnitř hrudi, které svou silou otřesů rozhoupávají hladinu našich vpomínek, která se okamžitě mění v bouři zapadlých obrazů, lístků z kina, ztracených trsátek, ošuntělých fotek a tak... :) Tak do sebe nechávám mlátit tou jarní silou a sama znásilňuju struny mojí Amelky (kytara ;)). Tak skvělej přítel, nemluví, nechá do sebe bušit neznělou a často razladěně neúplnou záplavu akordů a ona zní stejně tak krásně a povědomě...

v jistém stavu pravdomluvnosti

2. května 2010 v 15:35 | krabička
a pod vlivem jakýchsi látek, ale hlavně opilá přítomností svých přátel jsem zjistila účinky takové kombinace způsobem, který byl zajištěn mým hodným stínem. V takovém stavu - radostněm a upřímném - mám tendenci všem říkat, jak jsou hodní. A nedala jsem si pokoj, opakovala to tolikrát, že je to možná štvalo, ale nic mi nebylo řečeno. Mám v duchu přání, že některé z těch vyřknutých citů silou těsnáno do každé tichě chvilky dopadlo do těch správných pamětí.

A mezi kopiemi té jedné věty: "ty seš tak hodnej/á a dobrej/á člověk." jsem se chvílema i ztrácela a se mnou i předěl mezi svátkem velkých ohňů a bizarních koštat a prvním májem, který já osobně po doslechu číhosi dezinfikovaného ohlasu nějaké hodiny po půlnoci uvítala v přátelskym obětí. A že ty přátele jsou lepší než jakákoliv jiná láska opakuju všem (i když si sama nejsem jista, protože jinou než přátelksou lásku jsem nepoznala) častěji, než jakoukolic jinou hluboce mělkou myšlenku.

s přáním stejně krásné minulosti a vysněné budouctnosti Krabička

Tlukotem emoční pumpy

28. dubna 2010 v 22:28 | krabička
Vnímám, jak se v mý hrudi hromadí zvláštní pocit... něco jako dojetí, když se koukáte na film, oplakali jste něčí smrt a on se na plátně pět vteřin před titulkama objeví a ještě vám do toho daj nějakou správnou písničku... Jako by člověk chcěl plakat, a že já bych plakala, ale ne smutkem... žárlivostí, že ten s tim šťastnym koncem, ten zamilovanej příběh nepatří vám, ale filmovýmu štábu, kterej to dělal stejně pro peníze...

na nevědomý ponouknutí jsem si vyhledala upíří deníky....teď je ze mě ufňukaná, pubertální závislačka... a tak co :) na takových "kinematografických odpadech" se daj stavět mý sny, a tak sem ráda, že ne všichni odsuzujou všechno. Je fajn mít svůj názor, ale cpát všem svůj negativní názor plnej nadávek a projevů zhnusení jen pro svou "drsnou image mi přijde fakt hloupý a ignoracehodný(přesto vhodný k vypsání to do hloupýho článku)...

až teď

18. dubna 2010 v 21:21 | krabička
Až teď na kraji číhosi vzpomnění se tváříme jako krásná vzpomínka. Tenkrát jsme se ve skutečnosti šklebili a naše oči pláli žárlivostí, nepřímostí a pohledem daleko za objektiv, kam jsme se uchylovali v skrytu před tenkrát současnou skutečností.
Neupřímnost.
A jak moc jsme se změnili. A jak moc stejní i přes nové účesy, více protáhlé tváře a ty nepatrně se rýsující vrásky na čele (u těch ztrápených) a vějířovitě se linoucích kolem očí (u těch, kteří nejsou líní najít si smysl pro radost).
A že už se nescházíme všichni, přebíjí prostá radost, že se vůbec sejdeme.
Základní škola. A kdo nám dal víc? Kde bychom pochytili základní filtry pohledu na svět, který je teď naší základní složkou. Na co bychom s takovou blahou radostí vzpomínali při procházce starými místy.
Chybí mi, ale nechci to vrátit. Líbí se mi tenhle zpětný pohled, který všemu dává mnohem šťastnější náhled, než který by si ve správném měřítku asi zasloužil…
 
 

Reklama