Myslím

lišení

2. ledna 2012 v 15:03 | krabička
Lišící se lidé tak činí z přesvědčení, že být lichým je nějaká výhoda. Asi. Proč jinak by to, blázni, dělali? Jejich lišení je sebepoškozující činnost. Činnost vylučující vyhlídky na pochopitelnou sudost - tedy možnou (nikoliv žádanou) dělitelnost a oddělitelnost. Ještě se nevyznám v rozdílu mezi vědomou a nevědomou lichostí a tudíž nemám tušení, jaký vztah panuje mezi mým lišením a mým vědomím. Co by na to asi vědomí řeklo, kdyby vědělo o mých plánech skoncování se vším tím lišením. Jak ho znám - moc toho nenamluví - neřeklo by nic a svoje pocity by schovávalo k sousednímu podvědomí. Předvídatelné vědomí.

přepřemýšleno

4. ledna 2011 v 20:39 | krabička
Prostě a jednoduše, čím délenepřispěju, tím větší povinost přispět pocituju a tím méně se mi do toho chce. Nejradši totiž provádim věci, který po mě nikdo nikdy  nechtěl. Ať sou to překvápka k vánocům v podobě obrázku, přispívání na nějakou psychopatickou výlevárnu(sem), a vlastně všechno ostatní co dělám.
Taky proto mám ráda lidi, co něco řeknou aniž by to řekli, protože když to řeknou, ztrácí to něco na sebelesku. Pak sou ještě výborný lidi, co si myslí, že vás prokoukli až na prach vzpomínkových šuplíků a pak vám jako správný psycholog ypráví o svých problémech a sem tam utrousí nesmírně netrefnou poznámku o vás a vašem životě... Ta škola. Nutí mě přemýšlet už i tim, jak mi kazí myšlení. Do těch krásných dveří vstupuju tak nějak nadšená. Co, když se dneska stane něco krásnýho? Možná mě pozdraví košilový kluk, možná se se mnou někdo bude bavit o něčem jednoduchym a snadnym pro nás oba.... A když se na konci vyučování vyoplahočím na chladno i když krásno. Mám v hlavě ražené myšlenky, které se sem nehodí a náladu pod psa. 
Strašně ráda v lidech hledám snámky "tudížčlověk". Totiž chvilkový okamihy, kdy si řeknu. Tak přesně timhle jsme lidé. Pro TOHLE existujou slova jako laskavost, vlídnost, LIDSKOST.

A ode mě to vážně sedí. Přes slib, který jsem si naslíbila ve svých deseti do deníku, že budu Dobrým člověkem. Vorám, na co šáhnu a ublížení mnou mě míjí jak vlak dřevěné pražce na kolejích. Je jich tolik, že člověka po chvíli opustí schopnost sledovat je odděleně a zná jenom ty, které pozoruje na nádraží při čekání na další spožděnou soupravu...

ministerstvo zdravotnictví varuje:

12. prosince 2010 v 10:59 | krabička
Tedy, varovalo by, kdyby v jeho čele stála moje nuda a bílý fix.

Tento výtvor vznikl v hospodě s domopocí sousedícího kuřáka a z-druhé-strany-sedícího básníka. Ona je to vlastně básnice, spolu s ní si párkrát za rok (ještě s tím kuřákem) jdem sednout k nějaké hudbě a plodíme podobná moudra. Tohle, prosím, je moje. A jsem na něj hrdá!
mzv
Knižně odívám idol.
Neboť v moderních hadrech se mi už nejeví tak ideálně. A protože mimo knihy, neřád jeden, není k zastižení.

s krabičkou a děsem

5. listopadu 2010 v 16:22 | krabička
Po stresuplném (jako vždy) a únavném (jako vždy) týdnu stráveném ve školních prostorách kmitajíc si od úkolu k úkolu sem si konečně sedla ke stolu a vytáhla svůj tramvajový zápisník, abych z něj přepsala nějakou tu zábleskatou myšlenku. Tedy, poslední zápisek byl myšlenka-obraz.
Postavička oranžově ověšená - já - stojící uprostřed zírajícího davu se mi vmysnila uprostřed výkladu technologie a při všech těch vyčerpávájících nácucech nových informací mi dalo zabrat nepustit ten obraz dokud nezazvoní a já ho nebudu moci zapsat.

     Já, skromně se tvářící člověk s kostkotvarou litrovou krabičkou na zkřehlých prstech, jezdím veřejnou doupravou. Jsa za svou zvláštnost povina sklízet mou přítomností rozseté pohledy. Údivu, opovržení, závisti, vzteku? A v nejlepším sem tam se v tom davu mihne jako hvězda v šedé noci - pobavení s následným úsměvem, které shledávám za nejméně bolestné. 
     Ta krabička. Je dřevěná, krásně zdobená květovaným rytím a sem tam kolem hrany se leskne stříbrným kováním. Šeptá, že je to krabička na důležitou věc.

Mimo obrazosmyšlení mi hlavou bloudí i jiné věci. Třeba mou zmuchlanou soustředěnost objal strach z toho, co po člověku zůstane, kdyby někam nenávratně odešel. Nějaká stopa jistě. Citová, napsaná, zvuková, videokazetová, fotografická... Ale i tak. Přijde mi to nedostatečně podpisující. Myslím. Třeba o lidech, po kterých zůstalo pár fotek, poškrábané parkety a díra v něčím životě, je to málo. Prostě ne dost. Děsivě málo...

A na konec mých výlevů všech možných druhů přikládám fotograickou stopu mojí tichý, klidný a krásný společnice...
šery

nejlepší ze všech

5. října 2010 v 20:39 | krabička
Když jsem byla pískle ze školky, věděla jsem, že jsem nejlepší ze všech. Pak přicházely určitý nenápadný zkušenosti, přinášející mýmu výrazu nejlepší mantinely.
Když jsem byla pizizub na základce, věděla jsem, že jsem nejlepší ze třídy. Pak tu byl druhý stupeň.
Když jsem opouštěla devátou třídu, věděla jsem, že jsem nejlepší ze třídy jen v určitých věcech.
Když jsem se dneska vrátila ze školy (druhák, střední), věděla jsem, že ve svym oboru zas tak nevynikám a nejlepší ze všech asi taky nebudu...
s pozdravem L. Nejhorší

není čas

27. srpna 2010 v 16:30 | krabička
Má osoba se koncem prázdnin musela zase začít pomalu sžívat s civilizací a jízdními řády. Důsledkem toho, drncajíc si autobuse číslo už-nevim-kolik, jsem zaslechla jedinou vetu, která mě donutila tak nějak přemýšlet. Není čas na hrdinství. Říkala to jedna paní. Nevím ani souvislost, v jaké tuto známou větu prohlásila, ani jsem nevypátrala její obličej mezi osstatními. Ale prostě mě to tak zaujalo. A já si ve vší svý slovní akrobacii a myšlenkovém chroupání vysmyslela, že s tím teda nesouhlasím. Neboť, není hrdina ten, co nehledí na čas. Tedy. Když je třeba hrdina, je tam... Já znám pár hrdinů a mojí představu o nich by urazilo, kdyby jim někdo řekl, že na ně neni čas.

Pokud tedy není čas na hrdinství, ale je ho třeba, neboť jinak by nebývalo zmíněné, tak na co tedy? Na davové šílenství a strach? Na úskoky stranou, při kterém je velká pravděpodonost, že prudkostí toho pohybu zlomíte něčí nebevědomí... Na hrdinství je podle mě vždycky čas...

neznáme/známe

22. srpna 2010 v 13:20 | krabička
Další myšlenkové kličky se vpily do mýho vědomí. Kroutí se takto:

Přijde mi hrozně zábavný, smutný a křehce využitelný, že lidi mezi sebou se vlastně neznaj. Neznáme lidi, jako to, co jsou. Se vším, čím se tají a co krotí uvnitř sebe. Známe je jen jako schránku, která má v sobě jenom naši představu o něm. Toho se dá mnohem víc využít na internetu, kde máme totálně pod kontrolou, jakou informaci o sobě dáme znát ( a samozřejmě jsou to většinou ty nejrytířštější ctnosti). Je to... jak to jenom... komický. Moje chyba je, že věcem, který si vymyslim se pak musim smát. Vždyť, pak by si všichni měli žít podle svých představ. Nechat si svý kostlivce veskříni a na nose nosit pověšenou masku s dokonalým úsměvem. A pak zas bych nad tou myšlenkou plakala. Protože svým způsobem by to znání/neznání znamenalo, že jsme pro všechny kolem jen bubliny. Občas prázdnější a občas plnější obrysy něčeho, co samy pro svou neobjektivitu vlastně vidět nemůžem.... Motámse v tom. Ani netušim, co sem tím chtěla říct...

schovaná

7. srpna 2010 v 18:30 | krabička
Zanedbávajíc věci nezanedbatelné s oknem otevřeným dešťové vláze snažím se vrátit do původních kolejí nějaké z mých minulých a minutých cest. A nedaří se. Nedbaje pak na to, co se sluší a hodí si přemýšlím o tématech, která se nedají probrat ani s opravdovým přítelem. Zasmušile se otáčím k tomu oknu, které zrcadlí mojí dešťovou náladu a hledám tam útěchu.

Hraju si na malýho rytíře, pasována nikým, vzdorujíc ničemu a bránící se melodií skladby Moonlight sonata(miluju hudbu), kterou vyměnila bych za šermování. Schovávám se za velká a krásná slova(v lásce k českémi jazyku), jimiž zakrývám malost sebe i svého žitého brnění. Sedlám hloupost a hranou dospělost, které mě donesla až na tohle místo, odkud se smí pouze vpřed. Stydím se za nafoukanost a faleš mojí minulosti. Mám strach z tolik konečné a zjevně samotné budoucnosti. Tady a teď, kde se roztěkaně rozhlížím po něčem, o co se opřít. Nic tu není. Žádný spolupachatel sebemých zločinů, žádný obvinitelný fakt, který by mi dovolil se litovat. Nesmím a nebudu. Nechápu a mlčím. Mlčím a tím říkám tolik věci, které nikdo neposlouchá.
já

cuchance šílenosti

25. června 2010 v 11:15 | krabička
nové časy, které se vteřinu po vteřině blíží k označení starými časy. A ty se pak vrací k oprášení slovy "starý dobrý časy", ke kterým ke konci tak moc přilnem, že v nich zůstanem a nebudem jim muset dávat další jména.

Blíží se tiše a možná s děsem nezadržitelností doba, kterou označujem prázdninami. Doba relativního klidu a relativní pohody. Doba dohánění slibů, které jsem slíbila sama sobě a stejně tak se v nich sama zklamala. Doba spousty skicáků a nepřeberného množství tužek, které i přes dřívější zkušenosti pokaždé zapomenu u řeky.

A teď ta děsivá část blízkosti toho "svátku". Ta část, která z mého vnitřního klidu tvoří vnější neklid kterým děsím své okolí možná stejně tak, jako samotnou mou existencí. Je to část, která říká: "Už zase rok pryč, už zase nic." A já chtě-nechtě musím s tou částí souhlasit. Nevím, kdo jí vymyslel, snad ne já, a je dost pravděpodobná možnost, že se ve svý protivnosti vymyslela sama. Sama-svá protiví se mýmu neklidu, jak se vtírá mezi jeho jednotlivé vlnky strachu a kudrlinky.

Je to tím, že člověk nevnímá čas ve správnym měřítku? A kdyby ho vnímal správně(pokud to není takhle a teď) zešílel by z toho ve svý lidsky strojený masce nucený chytrosti. Šílím už jen z toho, že nad tím přemýšlím, a jak to jinak bývá, že šílenství začne mizet po stisknutí tlačítka Hned zveřejnit, tentokrát tuším, že mi zůstane viset ve vlasech tkajících plátno kryjící mou tvář ještě dlouho a bude se cuchat v chuchvalce dalších depresivních myšlenek, dokud svou hlavu neochudím o všechnu svou myšlenkovou šílenost kadeřnickými nůžkami.

slovní chrabrost

8. června 2010 v 20:54 | krabička
a já teď sebe sama pasuji na verbálního rytíře, jenž jako Don Quijote bojuje za svý představy, který tak moc velkým obloukem míjí realitu. 

Milá maska, která se snaží být mimo zrak a stejně poblíž, aby kdyby něco pomohla. A jak se snaží pomáhat tolika způsoby v tolika záležitostech, tesá zdlouhavě svůj neustále se měnící kamený výraz a pod jejím povrchem se všechny vzpomínky míchají a sem tam se nějaká zatoulá na místo, z něhož se po chvíli vrátí jako čerstvá rýha do země zkušenostní.

Milá maska, co se dívá a usmívá se všemu a všem kolem, když to připomene něco... Culí se jako malé dítě na cizího malíře z mostu, a nechává na sebe působit takovou spoustu inspiračních záchvěvů světaznalých zbytečností.

Nemajíc v lásce dlouhé články a skrz všechny významy mého stylu (jež zaujímá negativní postavení k debatám o ničem a sympatizuje s hodinovým mlčením o jedné velké myšlence) se obracím od nicneříkajících slov a v rytmu deště, který je mi osobním zvukem poslesku odlesků lásky, jež jsem do bouřek vletla, mířím na okno se skicákem v jedně ruce a tužkou v druhé... 
Umění zdar a výtvarnému zvláště!

srážka

29. května 2010 v 11:05 | krabička
Bourám, jako plastový autíčko v rukách dítěte. Svět křížim krážim třeba i hlavu dolů a vlastník mých osudů má nekonečnu fantazii. Občas mám pocit, že mě hodil do krabice s statními autíčky a že na mě zapomene. A Já si v tu chvíli řikám, že to neni tak špatný, jen si tak potichu stárnou s ostatními autíčky a plyšáky a co já vím, s čím ještě. A když už se začínám přes svou nedbale odlitou karosérii smiřovat se svým fajnovým místem - zapomenutá na vrchu dalšího harampádí, kdosi "nadněco" čapne celou tu přepravku, kterou jsem si sobě nazývala domovem a hle náhle na můj poškrábaně červený povrch dopadají v neúnavné nekonečnosti částečky prachu, pod jejíž tíhou zapomínám. Jsem na půdě světa spolu s tím, s čím jsem sousedila a co sousedilo se mnou. Rukama vlastníka mých osudů v přítomnosti svých múz prošla další spousta hraček, jímž vtiskl do plyše, plastových ploch či korálkvých lesků další jizvy vzpomínek, s kterými později budou žít v další přepravce. A pak si přestane hrát. Bude nás dost, abychom hromadně mlčenlivě debatvali o Něm a tvářili se šťastně i smutně, to podle továrních měřítek, které nám už nikdo nedpáře. Říkáme si, že se vrátí a někteří hlasitě přemýšlí o možnosti, že ani neexistuje, to pro tu dobu, jakou ho neviděli. Zapomněli. A já si přesto vzpomínám a vím, že možná, jednou, a zcela nečekaně se dostanem do jeho rukou jež bude třímat hadřík na prach a pod kůží bude mít teple tepající krev poháněnu dětským srdcem...

sny o věčnosti

22. května 2010 v 22:11 | krabička
Člověk si exitsuje, míjí svý vzpomínky jako ony míjejí jeho. Nachází nové věci, ke kterým se upíná a na staré zapomíná. A tu se jedna připomene zcela náhle a neočekávaně. A jjá se teď trápim rozporem, zda si nevyžádaných vzpomínek vůbec všímat, když patří k těm vzpomínkám, které jste chtěli zapomenout. Moje vzpomínka byla na sen. Sen že něco bude trvat nekonečně dlouho, a že to bude samozřejmostí jako vzdušný kyslík nebo můj názor na podzim. A když ten sen někdo zboří, tedy v tomhle případě zbořil sám sebe svou lehkomyslností, nezbývá než se poučit, nechat si něco jako poznámku pro budoucnost a všechny ostatní detaily, které při pohledu zpět vypadají přes svou krásu o to ponuřeji, když znáte jejich důsledky, prostě a jednoduše udusat a při tom se nedívat pod nohy, a hned potom jít dál a činit nový ztřeštěnosti a nově špatným koncem. 

A přes všechny ty krásný špatný vzpomínky se při jejich připomenutí v mých žilách s těmi obrazy mísí pocit štěstí něbo čehosi jemu podobného. Není nad to si nechat občas nabourat realitu kouskem něčeho zapomenutého. I kdyby to trochu bolelo. Člověk se pak skrz tu záplavu zvláštních pocitů nad tím vším ke konci stejně trochu usměje... 

splín nutí splynutí

10. května 2010 v 21:48 | krabička
Bez dechu. S názorem na to všechno, že to všechno podezřele splývá v jeden rozmazanej okamžik. Posledních pár dní, jako když kolem vás někdo projde a pozdraví vás a vy nemáte vůbec ponětí, odkud ho znáte a zda-li ho vůbec znáte, a když chcete říct veselé ahoj po dlouhém přehrabávání vzpomínkových šuplíků, dotyčný zmizí kdesi v davu a tak se otočíte a dete tam, kam ste měli namířeno a doufáte, že toho dotyčnýho potkáte znova.

Jenže já nemíjim lidi, ale dny. Splíývaj a já je zapomínám pojmenovávat a vítat, a loučit se už vůbec nestíhám. Dny v týdnu jsou jakou středeční šmouha, s koncovým náznakem kdysi-krásného pátku a ten se prolíná s kdesi-ztraceným březnem. Nebyla tu před chvílí zima? Co že je to za rok?

A za všechno to si dávám pokutu. Dvacet imaginárních bodů v systému myšlenek mělkých jako dětský bazének (kéžby moje hláška) za slepotu k všemu, co by mělo být viděno a přílišných studií věcí nepodstatných...

Sny...

13. března 2010 v 18:01 | krabička
Co o nich člověk ví? Tedy ten člověk, který se vědecky a profesionáně netabývá touto mozkově podvědomou záležitostí.

Já rozhodně vím, že je to podvědomá záležitost. Věc, která při správnym zamyšlení pomáhá náhledu a porozumnění sposty situací. Máme tu sny krásný. Ty, který nám ukazujou, co bychom si třeb nevědomky přáli a když se nám v snění ukážou, sníme o nich o to víc. Pak noční děsy. To je strašně zvlštní věc.m Naše podvědomí ná s zná líp než my a -aspoň podle mě- je to důvod, jak může vymyslet tak šílený děsy, že se probouzíme se strachem znovu usnou. Podvědomí nás zná a ví, čeho se bojíme nejvíc. Teď jen, proč nám to asi ukazuje...

Mívám krásný sny i noční děsy. Sny o pocitech, povahách, situacích. Většinou celkově nedávají smysl, ale když je člověk sní, v tom spánku a nevědomě, připadají logicky seřazené a stupňované. Moc ráda sním a snažím se sny pamatovat.

Sranda? Přejde.

6. března 2010 v 11:55 | krabička
Teda aspoň ta počasní by mohla. Já se sice směju, když kouknu z okna a vidim ty velký vločky a novou vrstvu bílýho chladu, kterej promokří mojí letní obuv jakmile se jí dotkne, ale prostě se směju...

Kolik je třeba pádů, než člověk ztratí vůli se zvedat?
 
 

Reklama