Být tak...

Být tak písní

13. května 2012 v 11:55 | krabička
Nebyla bych hit. Složená bych byla zcela náhodně, ne-li omylem. Vedle slavnějších písní, které by byly skrze rádia, televize, internety a koncerty, rozmnoženy do povědomí pobrukujím posluchačům, bych byla v kroužku šuplíkovém. Patřila bych kytaristovi, který mě nehraje, protože se ve mě příliš zobrazil. Byla bych z několika akordů, které ze začátku nedávají smysl, ale na druhý poslech by bylo možné najít spojitosti a snad i předpovídat další takt. Můj text by nebyl světově americký, ale upřímně sepsán v rodném jazyku. Byla bych doplněna něčím, co by připomínalo báseň, která má smutný dovětek, ale samotný obsah říká posluchači, aby se nebál. Byla bych uzamčená v hlavě mého skladatele, který by při cvičeních hrál variace na mojí melodii a při vzpomínce na okolnosti mého složení by se usmíval. A já bych čekala, až on najde správnou osobu, pro kterou bych mohla zaznít se vším všudy.

...papírem

28. března 2011 v 11:04 | krabička
Prve jsem si říkala, že bych byla obálkou. Tou "áčtyřkovou" ameriky hnědou, do které se dávají obrázky od synů a dcerek. Takovou tou, co něco chrání a narozdíl od ostatních obálek, tahle zůstává doma. Jenže jsem tvor myslící v kličkách a měnící své názory snad častěji než by se patřilo, a to i názory na vlastní nerozhodnost. Skončila jsem u zmuchlaného papíru. Víte, ten, jak se jím vyplňují vzdušná místa v krabičce na keramiku, aby se cestou někam nepomlátila(hle, zůstala jsem alespoň trochu poštovně napojená na první nápad). Ten papír, který může být čímkoliv, ale nenajde se nikdo, kdo by to studoval. Můžou to být noviny hustě popsané reklamou a inzercí. Stejně tak to můžou být neuspokojivé skicy odesílatele, který poslal svůj balíček pro doručení a neomlácení asi-hrníčku. Nikoli zmuchlaného papíru. Takový papír, hypoteticky být jím já, by byl sokojen, že ho vůbec kdo zmuchlal a stejně tak jako ostatní by nehleděl na vlastní potisk. Šěstím bez sebe by radostně šustil při každém dotyku člověka, který ho vyhazuje do koše, aby se podíval na svůj dárek. Šťastný papír...Jde to se mnou z kopce. Nu nic. Všichni papírové jsou rádi, když je někdo vytáhne z nudných a pomalu žloutnoucích komínků. Tak bych byla i já. Být tak papírem.

Být tak barvou

12. února 2011 v 14:27 | krabička
Byla bych schnoucí vrstva odstínu šedozelené na odložené dřevěné paletě. Byla bych ta barva, která je na konečném plátně zastoupená jedním malým tahem tenkého štětce, nedbaje na čas, který byl stráven namícháním mě a pojením se správným médiem. Byla bych tah v barvě oka, když na něj svítí slunce a pozorující přemůže nutkání jej zavřít. Byla bych ta barva, co je v každém druhém oku, ale pro lidskou zbrklost a nenápaditost, mě nikdo nevidí. Ačkoliv tam jsem a vlastně jen čekám, až se na zlomek mne podívá.
   Rozuměla bych si s černotou zorniček, a navzájem bychom se činili výraznější. Jeden tah štětcem, výraznost vlasu a zdobíc svou malicherností okno do duše. 

Být tak hudbou

3. prosince 2010 v 11:05 | krabička
Kterou? Nezněla bych z rádií ani hudebních přehrávačů. Nikdo by si mě nevypálil na CD a žádní posluchači by si mě mezi sebou nedoporučovali. Byla bych jedna melodie, složitá a přitom neumělá, v hlavě jednoho stydlivého skladatele. Nejspíš by to byl kytarista. Znal by mě jen malý okruh vlídných lidí, kteří by se k mým tónům tvářili ohleduplně a pro jejich dobrotu bych se čím dál řídčeji stávala předmětem jejich broukání. Samotný skladatel, můj tónůdárce, by ke mně měl zvláštní vztah. Byla bych jeho součástí, vždyť právě z něj a jeho strun jsem se prvně rozlétla po malém pokoji. Znal by moje nedokonalosti, chyby a uměl by mě nazpaměť, ale i přes neharmonii mého znění by mě měl rád a věnoval by trochu inkoustu a času zapsání si mě do svého notesu. Tam bych pak ležela neznějící, nepěkná a bez textu, čekajíc na melancholickou náladu pak již starého pána, který se nestal dle svého snu skladatelem, ale šťastným mužem, který mě zahraje svým vnoučatům jako ukolébavku. Tam někde bych asi skončila, ve snech malých dětí. Být tak hudbou.

Být tak zaznamenávacím médiem

17. listopadu 2010 v 12:07 | krabička
Kterým bych byla? Kolem všech CD a flashek, gramofonových desek. Mezi všemi notebooky, mobily, sem tam nějakým psacím strojem, zbrkle se pohybujícími diktafony a deníky, ležícími v tichých a netečných sloupcích bych se válela na hromádce odložených skicáků. Byla bych kroužkový skicák bez linek i jiných pomocných čar. Byla bych plná starých a nečitelných náčrtků kdysi pěkných věcí. Občas by se ve mně mihla zajímavost psaná cizím člověkem na vysvětlenou něčeho, co ve mně vytvořilo prosvětlující a osvěžující stránku. Měla bych tvrdé a poškrábané desky, na jejichž svrchní straně by se kroutilo pár škrábanců a monogram nositele. V průběhu listování ve mně, by čtenář zachytil určitou nabývající jistotu v tazích a vyjadřování se. Taky by vídal přechody v náladách, jak se tam postupně míjejí různé barvy a zůstal by na konci popsaných a na začátku netknutých stránek, které tvoří zatím ještě většinu onoho notesu. Na mých stránkách s otrhanými rohy by bylo možno objevit pár obrázků, občas nějaký okraj s básničkou nebo moudrem vyčteným z kdejakého cáru, občas vlepená fotka krásného momentu, občas propálená strana, z jejíchž zbytků toho člověk moc nevyčte. Skicák. Moc toho z něj jde přečíst, když ho vůbec kdo čte.
 
 

Reklama