Březen 2011

skorobásnička

30. března 2011 v 16:07 | krabička |  Básním
Skorosirotek
je na dotek plachý
a k slovům stydlivý
pohled má pravdivý
a takřka upřímný
z jeho očí, pálí
záda cizích
těch, co v dáli
tiše mizí...
Skoronemocen
je nucen - násilím
dýchat, jak ho prosili
a zkazili mu nadšení
když inspirací není
a ty, co jsou, se mění
v unikající dech
jež v plicích dušně pění
vztekem svým a vzdechem pouhým
po uhynulých snech...

sepsala se v čase

28. března 2011 v 11:32 | krabička |  Vyprávím
Tiše a vlastně strašně nápadně okouzlená důrazy na různá místa ve větě, sepsala se v čase.


Tohle je můj ŽIVOT! Moje bytí a nezajímavé existování, představuji se a za okny sněží.
Tohle je MŮJ život! Přivlastňuji si nepatřičné a bráním se zlodějům duše, když za okny všechno kvete.
Tohle JE můj život! Přesvědčuji sama sebe a tiše v to doufám, když je za okny takové horko.
TOHLE je můj život! A já se spokojeně usmívám z okna na ten oranžový a křehoučký svět.

...papírem

28. března 2011 v 11:04 | krabička |  Být tak...
Prve jsem si říkala, že bych byla obálkou. Tou "áčtyřkovou" ameriky hnědou, do které se dávají obrázky od synů a dcerek. Takovou tou, co něco chrání a narozdíl od ostatních obálek, tahle zůstává doma. Jenže jsem tvor myslící v kličkách a měnící své názory snad častěji než by se patřilo, a to i názory na vlastní nerozhodnost. Skončila jsem u zmuchlaného papíru. Víte, ten, jak se jím vyplňují vzdušná místa v krabičce na keramiku, aby se cestou někam nepomlátila(hle, zůstala jsem alespoň trochu poštovně napojená na první nápad). Ten papír, který může být čímkoliv, ale nenajde se nikdo, kdo by to studoval. Můžou to být noviny hustě popsané reklamou a inzercí. Stejně tak to můžou být neuspokojivé skicy odesílatele, který poslal svůj balíček pro doručení a neomlácení asi-hrníčku. Nikoli zmuchlaného papíru. Takový papír, hypoteticky být jím já, by byl sokojen, že ho vůbec kdo zmuchlal a stejně tak jako ostatní by nehleděl na vlastní potisk. Šěstím bez sebe by radostně šustil při každém dotyku člověka, který ho vyhazuje do koše, aby se podíval na svůj dárek. Šťastný papír...Jde to se mnou z kopce. Nu nic. Všichni papírové jsou rádi, když je někdo vytáhne z nudných a pomalu žloutnoucích komínků. Tak bych byla i já. Být tak papírem.

hudebníkova láska

14. března 2011 v 21:04 | krabička |  VýtvarNičím
Prázniny jsou konečně tu. A dávají mi spoustu času na všemožné tvoření.


Můj vztah k hudebnění...

děje se to

13. března 2011 v 21:08 | krabička |  Básním
Koukám zpátky a ta vzdálenost k poslednímu psaní se mi nechce líbit. Nehledě na to, že moje sny se zdají bý čím dál živější, do šíleníku je nejsem schopná napsat; nehledě na to, že kolem vídám takový kvanta pěkných věcí, nedokopu se k čtrtání si jich na cáry žlutého papíru; nehledě na to, že kolem se to hemží žitím, a já i tak sedím nezdravě se hrbící za obrazovkou počítače... Kromě spousty malých obrázků na krajích sešitu z hodin, kdy se nudím nejvíce, se ani nesnážim něco zkrášlovat(a i ty počmárané sešity jsou teď vlastně ošklivější). Ale abych se dostala k původnímu, tedy tomu, nač jsem sem vůbec co začala psát. Bylo to samotné přepsání jednoho hudebna. Jakožto beznadějný snílek a nenadějný kytarista, schovávám v šuplíku spoustu věcí, a dnes jsem se rozhodla jednu založit i sem. (Ne, že by to za to stálo.) Jednoduše jsem to tu chtěla trochu probudit... nebo spíš jemně pošťouchnout a nechat ještě trochu dřímat, nejsem přeci necita.
Nejlepší sny se totiž zdaj právě k ránu...

Děje se to každý ráno,
když svý sny ukládáš k spánku
A i když se to zdá být málo
zamáváš svým vzdušným zámkům

Děje se to každý večer
když svý sny nesměle vítáš
dobrou noc světe lží a nevěr
s radostí tam kam patříš
tam, kde lítáš...

myš a Beznosa

1. března 2011 v 7:25 | krabička |  VýtvarNičím

Další počin tabletování...
První, převýtvarnění čmáranice ze sešitu. Myší člověk.
Druhá, slečna Beznosu Přestomyslížekrásná. Má dlouhé jméno, a taky dlouhé vlasy. A mě baví hrát si se světlem...


Dobré ráno :))