Leden 2011

to, co neuteklo

29. ledna 2011 v 21:13 | krabička |  fotím
Po delší době oprášila svůj milovaný foťáček a jala se fotit nejbližší objekty. Několik uteklo a většina s nepovedla. Tak nakonec zbylo tohle :))

kolíček Kolíček s uvězněnou dlaní / součást ladící mechaniky mojí čtyřstrunné kamarádky

rolnička
Ozdoba zápěstí s veselým zvukem


animace...těžká věc

19. ledna 2011 v 18:57 | krabička |  animuju
Taaaaak jsem se vrhla na animování, když už má člověk ten tablet a probděný noci...:))  


polobosý skřet

14. ledna 2011 v 15:03 | krabička |  Básním
Po velmi dlouhé době, v záchvatu nadšení ze slova skřítě a jednoho velkého očekávání jsem si do poznámek naškrábala:

Polobosý,
jeden škrpál na střeše
a v patě střep.
Stále prosí.
Sní o odvetě.
Malý smutný skřet.

Zírá z níže,
nepopírá poťouchlosti šíře.
Zmírá touhou,
oprávněnou,
zjistit, zda mu boty kradou
Tajdrdlíci od malíře.

Kašpaři,
co kolem šmejdí,
šaty z palet cizích.
Skáčou, špiní na co přijdou.
A v pravou chvíli zmizí.

Nemá to konec. Chudák skřítek. Jenže se bojím, že když to dopíšu v jinym rozpoložení, už by to nebylo ono. :))

múza jednoho sochaře

11. ledna 2011 v 18:38 | krabička |  VýtvarNičím
A nemá to rozhodně nic společnýho s tím, že mám jako prostorný prostorový rádoby-výtvarník k sochám velmi blízko..Možná trochu. Hlavně jsem dostala pod stromeček tablet (juchů juchů juchů, ještě do léta) a od prvního seznámení se s ním se mi v paměti notebooku hromadí podobné rychloobrázky....jak mě to baví!! :))
muza

přepřemýšleno

4. ledna 2011 v 20:39 | krabička |  Myslím
Prostě a jednoduše, čím délenepřispěju, tím větší povinost přispět pocituju a tím méně se mi do toho chce. Nejradši totiž provádim věci, který po mě nikdo nikdy  nechtěl. Ať sou to překvápka k vánocům v podobě obrázku, přispívání na nějakou psychopatickou výlevárnu(sem), a vlastně všechno ostatní co dělám.
Taky proto mám ráda lidi, co něco řeknou aniž by to řekli, protože když to řeknou, ztrácí to něco na sebelesku. Pak sou ještě výborný lidi, co si myslí, že vás prokoukli až na prach vzpomínkových šuplíků a pak vám jako správný psycholog ypráví o svých problémech a sem tam utrousí nesmírně netrefnou poznámku o vás a vašem životě... Ta škola. Nutí mě přemýšlet už i tim, jak mi kazí myšlení. Do těch krásných dveří vstupuju tak nějak nadšená. Co, když se dneska stane něco krásnýho? Možná mě pozdraví košilový kluk, možná se se mnou někdo bude bavit o něčem jednoduchym a snadnym pro nás oba.... A když se na konci vyučování vyoplahočím na chladno i když krásno. Mám v hlavě ražené myšlenky, které se sem nehodí a náladu pod psa. 
Strašně ráda v lidech hledám snámky "tudížčlověk". Totiž chvilkový okamihy, kdy si řeknu. Tak přesně timhle jsme lidé. Pro TOHLE existujou slova jako laskavost, vlídnost, LIDSKOST.

A ode mě to vážně sedí. Přes slib, který jsem si naslíbila ve svých deseti do deníku, že budu Dobrým člověkem. Vorám, na co šáhnu a ublížení mnou mě míjí jak vlak dřevěné pražce na kolejích. Je jich tolik, že člověka po chvíli opustí schopnost sledovat je odděleně a zná jenom ty, které pozoruje na nádraží při čekání na další spožděnou soupravu...