Prosinec 2010

z pohádek

24. prosince 2010 v 12:36 | krabička |  Vidím
Po delší době přídpěvek. Hlavně dopadajíc na moje depresivní stavy, které jsem zapříspěvkovala do děníku neveřejného, papírového, schovaného v poličce za knížkami pohádek. Samý pěkný věci jsem tam v ty večery načmárala. Sem tam utroušené moudro, nová slova a především sebelítostné a všeobecně lítostné výžbletpy pubertálního zklamance. 
A teď, když se to temnokřivý období přehnalo a uteklo před hřejivostí následnýho období, se nechávám unášet zas a jako dřív všema těma kolemjsoucíma krásama. Támhle nádhernej tvar sněhový vločky, tuhle zas překrásnost náhodnýho světla na střeše protějšího domu, v krytu zpomínek pocit palčivý blízkosti něčeho nedotknutelnýho. Inu, zas snad zamilovaná do věcí místo lidí. Tak je to u mě vpořádku. Naleznuvší kniha Jacoba a Wilhelma Grimmů, která se potichu a celá léta schovávala v naší knihovně, našla nové místečko pod mým polštářem a její obsažené příběhy zas místo mojí hlavě a skrze určitou stopu talentu i na pár cárech počáraných papírů. 

v pohádce
Jeden z těch cárů. Nejsem si úplně jistá, jak se zrovna tahle pohádka jmenovala, tak si nebudu vymýšlet a povím jen, že nesoucí je král blízkého království a nesená je zlatovlasá a zavržená žena, která otevřela 13. dveře. Ani to asi není podstatné, ale prostě pro pořádek, do řádku pod obrázek, se mi zdálo spravedlivý uvést. Melu. No nic.

Čarovný den

ministerstvo zdravotnictví varuje:

12. prosince 2010 v 10:59 | krabička |  Myslím
Tedy, varovalo by, kdyby v jeho čele stála moje nuda a bílý fix.

Tento výtvor vznikl v hospodě s domopocí sousedícího kuřáka a z-druhé-strany-sedícího básníka. Ona je to vlastně básnice, spolu s ní si párkrát za rok (ještě s tím kuřákem) jdem sednout k nějaké hudbě a plodíme podobná moudra. Tohle, prosím, je moje. A jsem na něj hrdá!
mzv
Knižně odívám idol.
Neboť v moderních hadrech se mi už nejeví tak ideálně. A protože mimo knihy, neřád jeden, není k zastižení.

Být tak hudbou

3. prosince 2010 v 11:05 | krabička |  Být tak...
Kterou? Nezněla bych z rádií ani hudebních přehrávačů. Nikdo by si mě nevypálil na CD a žádní posluchači by si mě mezi sebou nedoporučovali. Byla bych jedna melodie, složitá a přitom neumělá, v hlavě jednoho stydlivého skladatele. Nejspíš by to byl kytarista. Znal by mě jen malý okruh vlídných lidí, kteří by se k mým tónům tvářili ohleduplně a pro jejich dobrotu bych se čím dál řídčeji stávala předmětem jejich broukání. Samotný skladatel, můj tónůdárce, by ke mně měl zvláštní vztah. Byla bych jeho součástí, vždyť právě z něj a jeho strun jsem se prvně rozlétla po malém pokoji. Znal by moje nedokonalosti, chyby a uměl by mě nazpaměť, ale i přes neharmonii mého znění by mě měl rád a věnoval by trochu inkoustu a času zapsání si mě do svého notesu. Tam bych pak ležela neznějící, nepěkná a bez textu, čekajíc na melancholickou náladu pak již starého pána, který se nestal dle svého snu skladatelem, ale šťastným mužem, který mě zahraje svým vnoučatům jako ukolébavku. Tam někde bych asi skončila, ve snech malých dětí. Být tak hudbou.

cizí ramena

1. prosince 2010 v 21:18 | krabička |  Básním
Z nových barev vidění se, jsem si sobecky věnovala vztektlumící a smutekplodící verše. Tedy, ne z nedostatku lidí, kteří by si báseň zasloužili. Těch je, a většinu z nich ani neznám. Znát je, tak se ze studu neodvážim mu ji ani ukázat. Je to hlavně proto, že jsem poslední dobou nejufňukanější usmrkanec... Nu na tak krátký dílo dost dlouhej úvod. Tedy:

neplač mi tu prosím
kolem je tolik dalších ramen
i když tě v hlavě možná nosím
jsi mi jak v rukou těžký kámen

máš se prostě ráda
tvý sebevědomí, vím, 
zná - nikdo se nediví
nikdo se s tebou nehádá