Listopad 2010

korálkookatí a skřítci

28. listopadu 2010 v 10:13 | krabička |  VýtvarNičím
Můj oblíbený, jindy tolik plodný, sychravý a nyní sníhnadělující listopad bude brzy u konce a v mém archivu článků se vedle něj v závorkách krčí chabé číslo. Za tři dny toho sice asi moc nevyhloubám, nevytvořím, nevyveršuji a neudělám nic podobně hodného uložit do krabičky (ač si to většina jejího obsahu stejně nezaslouží).

Mimoobyčejnosti se kolem mě míhají a občas je nestíhám ani pojmenovat. Mám je ráda...
Stejně tak i vzpomínku na Heatha (který si možná není moc podobný, avšak ten obrázek slouží jako něco poctunosícího a podstatou není podobnost)
Chmury pryč, i kdy si o ně listopad říká. Říká si totiž i o skřítkovskou náladu. :)) Tad můj skřítkovský muž, který je víc nadšený než skřítkovský... má se rád...
můj muž :D
A nakonec moje domácí a možná i trochu imaginární zvířátko. Říkám tomu korálkookatá věc a jsem si vědoma anatomických nepřesností a faktu, že vypadá hodně jako loutka...Ale mám to ráda, má to oči jako korálky a bydlí se skřítkama, tak co víc si přát? (vzniknuvší při střetu akvarelek a blázna)
Přeji čarovný den

Být tak zaznamenávacím médiem

17. listopadu 2010 v 12:07 | krabička |  Být tak...
Kterým bych byla? Kolem všech CD a flashek, gramofonových desek. Mezi všemi notebooky, mobily, sem tam nějakým psacím strojem, zbrkle se pohybujícími diktafony a deníky, ležícími v tichých a netečných sloupcích bych se válela na hromádce odložených skicáků. Byla bych kroužkový skicák bez linek i jiných pomocných čar. Byla bych plná starých a nečitelných náčrtků kdysi pěkných věcí. Občas by se ve mně mihla zajímavost psaná cizím člověkem na vysvětlenou něčeho, co ve mně vytvořilo prosvětlující a osvěžující stránku. Měla bych tvrdé a poškrábané desky, na jejichž svrchní straně by se kroutilo pár škrábanců a monogram nositele. V průběhu listování ve mně, by čtenář zachytil určitou nabývající jistotu v tazích a vyjadřování se. Taky by vídal přechody v náladách, jak se tam postupně míjejí různé barvy a zůstal by na konci popsaných a na začátku netknutých stránek, které tvoří zatím ještě většinu onoho notesu. Na mých stránkách s otrhanými rohy by bylo možno objevit pár obrázků, občas nějaký okraj s básničkou nebo moudrem vyčteným z kdejakého cáru, občas vlepená fotka krásného momentu, občas propálená strana, z jejíchž zbytků toho člověk moc nevyčte. Skicák. Moc toho z něj jde přečíst, když ho vůbec kdo čte.

chceš, ale nic neděláš

8. listopadu 2010 v 21:15 | krabička |  Vidím
Vnitřní pláč. Ani ne tak vnitřní, když se ti po něm lesknout tváře. Třeba ti někdo poklepe na rameno a řekne, že to bude dobrý. Pokud si tě všimne. Celá duše se ti chvěje a hudbou se snažíš přebýt všechen rozptylující hluk cizích problémů. Přesto toužíš po absolutním tichu, bez dunivosti pohybujícího se nebe, bez zvuků tvých myšlenek. Schováváš se za svoje skicáky a velký slova. Dotkla ses na chvilku krásy, na tváři tě hřála myšlenka radosti a v hrudi pocit náležitosti. Bylo ti krásně, blázne. Proto se teď schováváš. Stýská se ti. Jenže tady si krásu neurveš, musíš asi ven. A jít si za tim. 

A stejně nepůjdu, na to jsem moc já.

Já a ještě ke všemu, mimo všechno vnitřní rozladění a nerovnováhu, rozčílená z lidí. Tedy aspoň z některých. Jeden si totiž myslel, že dělá dobře a stejně tak s ním i ostatní dobráci. Však naskytla se mu příležitost nakouknout do hlavy druhého skrze slova. Druhý se obhajoval a v ústech přitom násobil slova jako "ostatní taky" "já nemůžu". Jasný. Jeden by řek, že by si už mohl zvyknout na tuhle povahu několika lidí kolem sebe, ale v tu chvíli mi to přišlo tak ... nedůstojný, drzý, bez úcty, jakýhokoliv náznaku pokory... s těma slovama nešla bych ani na práh mých reálnaschopných myšlenek.

dne jsem věděla co chci říct,
prozměnu jsem se v tom vysvětlování
ztratila

s krabičkou a děsem

5. listopadu 2010 v 16:22 | krabička |  Myslím
Po stresuplném (jako vždy) a únavném (jako vždy) týdnu stráveném ve školních prostorách kmitajíc si od úkolu k úkolu sem si konečně sedla ke stolu a vytáhla svůj tramvajový zápisník, abych z něj přepsala nějakou tu zábleskatou myšlenku. Tedy, poslední zápisek byl myšlenka-obraz.
Postavička oranžově ověšená - já - stojící uprostřed zírajícího davu se mi vmysnila uprostřed výkladu technologie a při všech těch vyčerpávájících nácucech nových informací mi dalo zabrat nepustit ten obraz dokud nezazvoní a já ho nebudu moci zapsat.

     Já, skromně se tvářící člověk s kostkotvarou litrovou krabičkou na zkřehlých prstech, jezdím veřejnou doupravou. Jsa za svou zvláštnost povina sklízet mou přítomností rozseté pohledy. Údivu, opovržení, závisti, vzteku? A v nejlepším sem tam se v tom davu mihne jako hvězda v šedé noci - pobavení s následným úsměvem, které shledávám za nejméně bolestné. 
     Ta krabička. Je dřevěná, krásně zdobená květovaným rytím a sem tam kolem hrany se leskne stříbrným kováním. Šeptá, že je to krabička na důležitou věc.

Mimo obrazosmyšlení mi hlavou bloudí i jiné věci. Třeba mou zmuchlanou soustředěnost objal strach z toho, co po člověku zůstane, kdyby někam nenávratně odešel. Nějaká stopa jistě. Citová, napsaná, zvuková, videokazetová, fotografická... Ale i tak. Přijde mi to nedostatečně podpisující. Myslím. Třeba o lidech, po kterých zůstalo pár fotek, poškrábané parkety a díra v něčím životě, je to málo. Prostě ne dost. Děsivě málo...

A na konec mých výlevů všech možných druhů přikládám fotograickou stopu mojí tichý, klidný a krásný společnice...
šery