Říjen 2010

počmáraný zápisník plný čáratých nesmyslů

28. října 2010 v 18:43 | krabička |  VýtvarNičím
Včera jsem byla díky krásnýmu starýmu autíčku a strašně vlídnym lidem, svědkem zakončení chinaski t-music tour. Krása. Podupávání si na tak důvěrně známý melodie v blázkosti, z níž by natažení paže znamenalo dotyk basákova kotníku... Tam někde po cestě k Praze jsem se našla, mezi všema myšlenkama na to, kde se mám fajnově a mezi dotykama na zamlžené sklo vytvářejíc tak rozdrncané obrázky... :))

Z nudy a možnosti poschlubit se svým milovaným zápisníčkem, který má po roce drsného používání stále dostatek nepočmáraných papírů pro moje pochybné výtvarNičení.

První, počmárán při suplované hodině dějin výtvarné kultury
suplovaná hodina dějin výtvarné kultury
Druhý, počmárán při volné hodině na oběd. 
volná hodina na oběd
Třetí, počmárán v pohodlí domova pár minut před uložením se k spánku.
volno

rozvztekaná, ale smířená

19. října 2010 v 21:55 | krabička |  Vyprávím
Poprvé snad, aspoň od dob, co si zvládám věci trochu pamatovat jsem byla rozzuřena a rozčílena tak, až mi všechny ty spolykaný pravdy a nevypálený rány slabou pěstí donutily plakat. Poprvý a doufám, že i naposled, protože to byl i přes povedený malebný výtvor zpatlaný právě v záchvatu vzteku jeden z mých nejnepříjemnějších zážitků.
Takovýho třesu a vnitřního neklidu.
Tolik hořkých slov a útočných gest v mojí hlavě.

Strašně bych si přála být flegmatikem a člověkem, kterého je někde třeba.

Na druhou stranu zas před ruděviděným dnem byly dny šťastné. Napříkladk neděle. Den, který svým následným dnem odrazuje většinu studujících a pracujících. Taky den, kdy mám volno a možnost zajít na návšťěvu k nevlastní, ale za vlastnípovažovanou část rodičstva a mého vlastního tatínka. Můj tatínek je výbornej člověk, s kterým toho napovídám málo a přitom řeknu moc, stejně tak toho moc neslyšim, ale naslouchám o to víc. Strašně si takovejch konverzací vážim. (Přikládám fotku dokumentující jeden z tátových modýlků, které po večerech trpělivě lepí a barví)
tátovo :))

vymyškovaný spánek

14. října 2010 v 14:07 | krabička |  VýtvarNičím
Při neustálém si stýskání po tabletu, který snad nadělí Ježíšek, jsem se pokusila o počítačové kreslení myší. Není to nic moc, ale mám z toho stejně radost :)) (vymyškováno v photoshopu)

spící

po přeháňce

13. října 2010 v 18:23 | krabička |  Vyprávím
Jediná klika v tomhle světu, že je podzim, že mám dostatek bílých papírů, že se mi zdaj sny a že je mám komu vyprávět. 

Lancelot utrpěl drobný teplotní šok, když se jednoho ráda všichni šoféři museli potýkat se seškrabáváním mrazu z aut a můj milý Lancelot, umístěn rafinovaně za oknem přežil snad jen díky svému rytířskému jménu. Stejně tak jsem asi přežila svoje tmoucí období nejistot a nepřátel, díky údajné svítivosti jména Lucie. Naštěstí se to šeromyšlení přehnalo přes můj svět jako jarní bouřka a nechalo mi úrodnou půdu pro nové šíleníkování a rádoby uměleckou tvorbu.

Po dlouhé době jsem zas strávila pár hodin svého života po boku někoho, kdo je mi vážně blízký. Právě s touhle kamarádkou máme hesla, po nichž následuje pubertální chichot, to s Ní jsem po večerech courala po městě a vyšlapávala do sněhu jména našich knižních lásek. Díky Ní jsem rozvíjela svoje povídkařský snažení a po odmlce jsem jej nedávno oprášila zas jen díky Ní. To Ona si na nic nehraje a je prostě svá, což dává možnost chovat se přirozeně i mě. Vážně netuším, co bych dělala nemít svoje Tři nejdůležitejší (duševní dvojče, zde zmíňěná osoba, která si nechá říkat Vlkouš či Pastelka a pak moje krásná, moudrá, bláznivá a neustále mě oslňující - Básnička). 

du(c)ha
k ilustraci podzimu jedna pozdně letní fotka z období, kdy se to duhama na blogu.cz jen hemžilo a já nechtěla být neoriginální :))

nejlepší ze všech

5. října 2010 v 20:39 | krabička |  Myslím
Když jsem byla pískle ze školky, věděla jsem, že jsem nejlepší ze všech. Pak přicházely určitý nenápadný zkušenosti, přinášející mýmu výrazu nejlepší mantinely.
Když jsem byla pizizub na základce, věděla jsem, že jsem nejlepší ze třídy. Pak tu byl druhý stupeň.
Když jsem opouštěla devátou třídu, věděla jsem, že jsem nejlepší ze třídy jen v určitých věcech.
Když jsem se dneska vrátila ze školy (druhák, střední), věděla jsem, že ve svym oboru zas tak nevynikám a nejlepší ze všech asi taky nebudu...
s pozdravem L. Nejhorší

hmyz v hrudníku

1. října 2010 v 21:18 | krabička |  Vyprávím
Dnes, strašně po dlouhé době a celkem neočekávaně jsem mezi žebrama cítila kmitání motýlovitého hmyzu, který se tam vyrojil po jediném pohledu na jediného člověka, se kterým jsem ani nemluvila. Létalo si to tam a šimralo jako už dloouho ne. Moje nohy si myslely, že je to sen, a že jich není třeba - tak jsem předvedla své kaskadérské schopnosti pospíchajícím lidem na schodech do metra. Na památku toho šíleně šíleného a kupodivu nevídaně vítaného pocitu mám nad kolenem modřinu. Nikdo mi teď nemůže říct, že se mi to zdálo. I když jsem o tom chvíli taky pochybovala, ale pak jsem si řekla, že vlastně Ho vídám v hlavě každou chvilku a takhle se rozhodně běžně nemám... Jsem zamilovaná...

Jak puberťák, a ani k tomu nemám důvod. Toho člověka jsem totiž - nepočítaje online setání na knize tváří - nepotkala už ... tyjo, no, dlouho... Jsem blázen. Vím to, ale jak jsem si tak tu chvilku mezi schodem a zemí letěla, měla jsem se nádherně. Jako bych měla v žilách místo krve vzduch, chladivý a příjemný pro tak zatuchlý nitro. Dřív jsem si vážně neuvědomovala, že bych byla schopná koktat i v myšlenkách, zakopávat o vlastní nohy, nechat svoje ruce ve svym třesu radši v kapsách a dívat se k zemi, s nadějí, že sem nebyla viděna ve vší svý osobní a momentální horečce...

Bylo mi tak krásně, a to mi musel ujet vlak před nosem, abych Ho potkala v tom dalším. Musela jsem po dlouhý době mít rozbitý sluchátka, abych zírala kolem sebe. A musela jsem být (ne, že už bych nebyla) šílená, když jsem si to všechno, co se seběhlo v půlminutě z níž pohled na Něj trval zlomek vteřiny, tak strašně moc užívala. 
Po dlouhý době, ale strašně opravdově se Mám
Taky se mějte :))