Září 2010

domů

26. září 2010 v 18:44 | krabička |  Vyprávím
switchfoot-this is home
This is home... Strašně silná písnička, teda aspoň pro mě. Vždycky mi rozbuší srdce, zavře oči a na víčka mi promítá oranžovopodzimová témata a vzpomíny na houpacího kohouta.

Stejně tak silné slovo, jeho váznam - domov. Poslední dobou (dobou, kdy se vede pře o dům, v němž sem vyrůstala a který už nesmím navštěvovat) si po něm stýskám. Pravda, že domov je tam, kde ti rozumějí/je rodina/jsou přátelé/kde se cítíš dobře, jenže tamty stěny prostě...oni mluvily. Vyprávěli, jak jsem z tamté stěny ve snech viděla jako malá ruce, jak jsme na támhletom propáleném koberci s bráškou dělali kraviny se svíčkama.
Stěny, budova, těžká němá a neživá věc. Stejně, ale když jsem tam ještě donedávna mohla zajít sednout si na starý gauč, který je cítit starotou a cigaretovým kouřem, projít se ode dveří k oknu, na které jsem sedávala, když mi bylo smutno, zajít do sklepa, kde měl táta dílnu na modýlky, kde to doteď voní ředidly, do dílny, kam jsme jako malí dělníčci za desetikorunu s bráškou skládali v zimě uhlí...
Stěny... Ty pro mě vždycky budou domovem, linoleum nasáklé vzpomínkama, vůně vzpomínek... Stýsá se mi po budově, která je domov (nebo byla). Nikdy se mi asi nebude stýskat po žádné jiné nemovitosti tolik.
This is home

zas ty moje výtvory...

25. září 2010 v 12:52 | krabička |  VýtvarNičím


uvod



Dostala jsem holt zas jednou chuť rozšířit rubriku výtvarna... Takhle to pak dopadá :)) 






Lancelotův test

22. září 2010 v 15:53 | krabička |  Vyprávím
Nevim, co všichni bručej kolem Tisíce sluncí, já jsem si je na první poslech zamilovala... :))

Na důkaz toho, že dokážu mít vztah s životem, který by důsledkem toho zpříznění neutrpěl žádné ztráty jsem si pořídila květináček bazalky, které říkám Lancelote, abych měla ještě větší potřebu o ní pečovat. Na okně si rostlinuje už přes týden a pořád má uspokojivě zelenou barvu, takže má mý sebevědomí jen ta mimochodový zákusek pokaždý, když se k tomu oknu podívá.

Mám odpolední pocit, jako by moje všechno dostalo novej rozměr. Vidim se tak nějak zas o kousek úplnějc a s každym nakloněnim hlavy mám možnost vidět spoustu staronových chyb. A už sem i tak líná, že je neignoruju. Sou tu, dělaj mi rámeček kolem očí, periferní okraje všeho na co koukám a co dělám. Tmavý a odvšudečouhající pařátky velký jako větvička Lancelota, a táhnou se všude se mnou. Na druhou stranu zas vedle jejich neustálé temnosti vypadá všechno tak optimisticky... rovnováha... sem za ní po všem tom nově-rozdmýchaným školním ruchu strašně ráda :))

rozpoložení, nemoc a objevy

19. září 2010 v 13:32 | krabička |  Vidím
Stmívací hudba, nálada právě vypraného svetru a myšlenky tmavosti a příjemné hořkosti silného černého čaje. Mimo to po dlooouhé pauze se zas potýkám s škrábavostí a nemocností pod šálovitým kusem hadru, kterým se snažím udusit všechnu tu nepříjemnost a obtížnost nachlazení.

Múza si jako balzám na popraskané rty naordinovala dovolenou ode mě a mých ztřeštěných a slepých myšlenek. Které do sebe ještě nedávno v té tmě bez pomocné ruky vrážely, navzájem se ničily a já z toho měla akorát bolení hlavy. Všechno ve stylovém doprovodu školního stresu a chladného počasí, které mě ode dnes (kdy svítí krásný sluníčko) do neurčita položilo do stávajícího stavu, plného papírových kapesníčků a hrnků již zmíněné černé medicíny.

Zjištění nenápadných sympatií je hřejivé.
Objevení pohledu, kterým jsem viděna cizími - jinak - špatně - je studené.
Nález opravdového uznání u lidí, kteří chvílili jen ze zvyku je dovzhůrunesoucí.
Uvědomění si vlastní chyby, která prostě hloupoučká a s kopajícím následkem je uzemňující.

klíče a zámky...

1. září 2010 v 20:11 | krabička |  Vyprávím
Ve světě, kde je každý člověk na rtech tížen zámkem a kde je kamenný most obydlen potulným kytaristou, si všichni opatrují svá ústa a jejich uzamčení. Mívali k nim klíč, jako ke dveřím do duše a mívali také poblíž někoho, komu svěřit ten klíč bylo tehdy správné rozhodnutí. Přišli tenkrát dva sobě důvěřující lidé a navzájem si dali své klíče, jejich ústa mohla mluvit a zrovna v ten okamžik neřekla nic. 
V tom světě chodí lidé bez klíče - smutní a samotní, pak tu chodí osoby, tížené klíčenkou plnou zámků-otevírajících kovů, o které ani nestojí, občas se mihne šeptající dvojička, ale to jen ve svém krátkém odemčeném a důvěrou plném okamžiku... 
V tom světě se nezpívá,  nesměje. V tom světě se mlčí a vzdychá.

berte to s rezervou, nejsem si jistá, zda to má vubec něco říct...