Srpen 2010

není čas

27. srpna 2010 v 16:30 | krabička |  Myslím
Má osoba se koncem prázdnin musela zase začít pomalu sžívat s civilizací a jízdními řády. Důsledkem toho, drncajíc si autobuse číslo už-nevim-kolik, jsem zaslechla jedinou vetu, která mě donutila tak nějak přemýšlet. Není čas na hrdinství. Říkala to jedna paní. Nevím ani souvislost, v jaké tuto známou větu prohlásila, ani jsem nevypátrala její obličej mezi osstatními. Ale prostě mě to tak zaujalo. A já si ve vší svý slovní akrobacii a myšlenkovém chroupání vysmyslela, že s tím teda nesouhlasím. Neboť, není hrdina ten, co nehledí na čas. Tedy. Když je třeba hrdina, je tam... Já znám pár hrdinů a mojí představu o nich by urazilo, kdyby jim někdo řekl, že na ně neni čas.

Pokud tedy není čas na hrdinství, ale je ho třeba, neboť jinak by nebývalo zmíněné, tak na co tedy? Na davové šílenství a strach? Na úskoky stranou, při kterém je velká pravděpodonost, že prudkostí toho pohybu zlomíte něčí nebevědomí... Na hrdinství je podle mě vždycky čas...

Kolemjsoucí

24. srpna 2010 v 14:22 | krabička |  Vyprávím
Jak moc se bytí tu zlepší, když má člověk napnuté struny... S akordy, které házím oknem na lidi, se hned lépe dýchá. Kytara je prostě poklad.

Když se tak tím oknem dívám. Je tam krásně a vůně venku mi vesele připomíná, že už bude podzim. Sladký, barevný, vřelý a lampový podzim. Vůbec jsem tu tohle roční období ještě neopěvovala a tak to nebude vadit, neboť jsem v takové náladě, vynést slovo podzim do nových výšin a zjemnit sychravost na příjemný chlad.

Listy s papírovým zvukem lehají si na chodník
kolemjdoucí, kteří se netrápí s vedry ani mrazy, kopou do polehaných hromádek těch barevných vzkazů. Jsem taky takový kolemjdoucí a miluju to šustění a třepotavý pohyb listů, když padají zpátky k zemi. Jsem kolemjsoucí a jsem z toho nadšená. Jak malé děcko. Kolemjsem a sedím v těch dnech pod stromem. Kolem jsem a miluju to, že jsem a že můžu být. Kolem jsem...možná trochu blázen, ale co na plat, když takovou radost zažívá rok co rok a pokaždé je to období plné básniček, obrazů, písní a mě - kolemjsoucího. Každý ten den je pro mě svátkem a já ho slavím sebou a svým rádoby-uměním... Motá se mi trochu hlava, z toho snění. Sním při tom slově - podzim - o kolem jsoucích s rozcuchanými vlasy, smějí se a pouští draky, v batohu mají termosku s černým čajem. Pokud byl kdy kolemjsoucí zamilovaný, tak jedině do podzimu...

neznáme/známe

22. srpna 2010 v 13:20 | krabička |  Myslím
Další myšlenkové kličky se vpily do mýho vědomí. Kroutí se takto:

Přijde mi hrozně zábavný, smutný a křehce využitelný, že lidi mezi sebou se vlastně neznaj. Neznáme lidi, jako to, co jsou. Se vším, čím se tají a co krotí uvnitř sebe. Známe je jen jako schránku, která má v sobě jenom naši představu o něm. Toho se dá mnohem víc využít na internetu, kde máme totálně pod kontrolou, jakou informaci o sobě dáme znát ( a samozřejmě jsou to většinou ty nejrytířštější ctnosti). Je to... jak to jenom... komický. Moje chyba je, že věcem, který si vymyslim se pak musim smát. Vždyť, pak by si všichni měli žít podle svých představ. Nechat si svý kostlivce veskříni a na nose nosit pověšenou masku s dokonalým úsměvem. A pak zas bych nad tou myšlenkou plakala. Protože svým způsobem by to znání/neznání znamenalo, že jsme pro všechny kolem jen bubliny. Občas prázdnější a občas plnější obrysy něčeho, co samy pro svou neobjektivitu vlastně vidět nemůžem.... Motámse v tom. Ani netušim, co sem tím chtěla říct...

letní bouřka

16. srpna 2010 v 13:17 | krabička |  Vyprávím
Miluju bouřky...

Včera večer, už nevim v kolikátou hodinu, se nad našim městečkem nádherně zatáhlo. Bylo nádherné ticho, které rušil jen dunivý zvuk pohybu těch velkých a tmavých mraků a pak i hromové chroupání, které se skrz žebra prokráčí až k srdci posluchače. To moje(srdce) se rozechvělo tou nádherou a donutilo zbytek mě, posadit se do okna a nechat si promáčet nohy kapkami ledové vody velkými jako lentilky.

Miluju bouřky...

Tu pomíjivost, bílý nebe, náboj a pocit očekávání, zvuk kapek, dopadajících na mojí husí kůži, vzpomínky na bouřky, kdy jsme sedávali s tátou před barákem a koukali jsme na bílé a občas trochu fialové mihnutí cest, trhající oblouhu vedví.


před letní bouřkou

schovaná

7. srpna 2010 v 18:30 | krabička |  Myslím
Zanedbávajíc věci nezanedbatelné s oknem otevřeným dešťové vláze snažím se vrátit do původních kolejí nějaké z mých minulých a minutých cest. A nedaří se. Nedbaje pak na to, co se sluší a hodí si přemýšlím o tématech, která se nedají probrat ani s opravdovým přítelem. Zasmušile se otáčím k tomu oknu, které zrcadlí mojí dešťovou náladu a hledám tam útěchu.

Hraju si na malýho rytíře, pasována nikým, vzdorujíc ničemu a bránící se melodií skladby Moonlight sonata(miluju hudbu), kterou vyměnila bych za šermování. Schovávám se za velká a krásná slova(v lásce k českémi jazyku), jimiž zakrývám malost sebe i svého žitého brnění. Sedlám hloupost a hranou dospělost, které mě donesla až na tohle místo, odkud se smí pouze vpřed. Stydím se za nafoukanost a faleš mojí minulosti. Mám strach z tolik konečné a zjevně samotné budoucnosti. Tady a teď, kde se roztěkaně rozhlížím po něčem, o co se opřít. Nic tu není. Žádný spolupachatel sebemých zločinů, žádný obvinitelný fakt, který by mi dovolil se litovat. Nesmím a nebudu. Nechápu a mlčím. Mlčím a tím říkám tolik věci, které nikdo neposlouchá.
já