Červen 2010

šílenci

26. června 2010 v 20:00 | krabička |  Básním
šílenče, závidím
Tobě tvůj svět,
snad jednou ho uvidím
při pohledu zpět
na vrážení do lidí

šílenče, nechápu
Tebe a o to víc
znát chci tvou etapu
životních kolelnic
šťastných chvil, přešlapů

šílenče, chtít být tebou
nesmím a pokud jsem
šílenství seberou
z pěstí mých s rámusem
bolavou ozvěnou

cuchance šílenosti

25. června 2010 v 11:15 | krabička |  Myslím
nové časy, které se vteřinu po vteřině blíží k označení starými časy. A ty se pak vrací k oprášení slovy "starý dobrý časy", ke kterým ke konci tak moc přilnem, že v nich zůstanem a nebudem jim muset dávat další jména.

Blíží se tiše a možná s děsem nezadržitelností doba, kterou označujem prázdninami. Doba relativního klidu a relativní pohody. Doba dohánění slibů, které jsem slíbila sama sobě a stejně tak se v nich sama zklamala. Doba spousty skicáků a nepřeberného množství tužek, které i přes dřívější zkušenosti pokaždé zapomenu u řeky.

A teď ta děsivá část blízkosti toho "svátku". Ta část, která z mého vnitřního klidu tvoří vnější neklid kterým děsím své okolí možná stejně tak, jako samotnou mou existencí. Je to část, která říká: "Už zase rok pryč, už zase nic." A já chtě-nechtě musím s tou částí souhlasit. Nevím, kdo jí vymyslel, snad ne já, a je dost pravděpodobná možnost, že se ve svý protivnosti vymyslela sama. Sama-svá protiví se mýmu neklidu, jak se vtírá mezi jeho jednotlivé vlnky strachu a kudrlinky.

Je to tím, že člověk nevnímá čas ve správnym měřítku? A kdyby ho vnímal správně(pokud to není takhle a teď) zešílel by z toho ve svý lidsky strojený masce nucený chytrosti. Šílím už jen z toho, že nad tím přemýšlím, a jak to jinak bývá, že šílenství začne mizet po stisknutí tlačítka Hned zveřejnit, tentokrát tuším, že mi zůstane viset ve vlasech tkajících plátno kryjící mou tvář ještě dlouho a bude se cuchat v chuchvalce dalších depresivních myšlenek, dokud svou hlavu neochudím o všechnu svou myšlenkovou šílenost kadeřnickými nůžkami.

Dech, krok, pád, dech

20. června 2010 v 19:27 | krabička |  Vyprávím
Cílová rovinka. Sprint. Pálení ve svalech v podobě učení a domácích úkolů už skoro neni cítit a studenti dobýhají, potem zkoušek slepené vlasy a hlídáním termínů roztěkaný pohled.

A nebo taky! Výšlap v horách. S dvěma litrama vody a desítkama papírů v tašce přes rameno. Člověk si nabere
první dech: Bude to lepší než loni. Jsem vyrovnanější člověk. Mám dost pití a nadšení
druhý dech: Tak ale už! Možná se mi svírá hrdlo, možná ze mě leje pot a možná se mi klepou nohy, ale tak snad sem si něco řekla!
třetí dech: Ještě jeden kopeček...
čtvrtý dech: Tak ještě jeden kopeček...
...
dvacátýdech(po pěti hodinách chůze): Nohy mě neposlouchaj, tělo rozmláceno o kdejaký pařez či kamínek nejméně čtyřikrát; Juuu, už vidim cíl! Ale tak ono je to z kopečka, měkoučká tráva tu roste. Dem válet sudy!
dvacátý prvý dech: Sudy ne. Sudy ne. Kameny jim tu v tý trávě rostou. Ještě dvě tři zatávky a dotknu se svým pozadím nějaké moc moc pohodlné sedačky.
...
bez dechu: Na chatce. Klídek. Čaj by byl, palanda by byla. Neusnout, hlavně neusnout!
s kašlem: se probouzím už v šeru a cítím zas všechny končetiny. Bohužel. Radši bych je necítila. Nejsou zvyklí chudinky.
A bolí mě doteď, v teple domova. I tak si ty dechy sčítám a sem za ně ráda, že každej má svůj, kterej ho následuje. :)

slovní chrabrost

8. června 2010 v 20:54 | krabička |  Myslím
a já teď sebe sama pasuji na verbálního rytíře, jenž jako Don Quijote bojuje za svý představy, který tak moc velkým obloukem míjí realitu. 

Milá maska, která se snaží být mimo zrak a stejně poblíž, aby kdyby něco pomohla. A jak se snaží pomáhat tolika způsoby v tolika záležitostech, tesá zdlouhavě svůj neustále se měnící kamený výraz a pod jejím povrchem se všechny vzpomínky míchají a sem tam se nějaká zatoulá na místo, z něhož se po chvíli vrátí jako čerstvá rýha do země zkušenostní.

Milá maska, co se dívá a usmívá se všemu a všem kolem, když to připomene něco... Culí se jako malé dítě na cizího malíře z mostu, a nechává na sebe působit takovou spoustu inspiračních záchvěvů světaznalých zbytečností.

Nemajíc v lásce dlouhé články a skrz všechny významy mého stylu (jež zaujímá negativní postavení k debatám o ničem a sympatizuje s hodinovým mlčením o jedné velké myšlence) se obracím od nicneříkajících slov a v rytmu deště, který je mi osobním zvukem poslesku odlesků lásky, jež jsem do bouřek vletla, mířím na okno se skicákem v jedně ruce a tužkou v druhé... 
Umění zdar a výtvarnému zvláště!

zápisníček v tramvajích

1. června 2010 v 12:59 | krabička |  Vidím
V zápalu jarního prosvětlení všech koutů svého nitra i okolí našla mezi starými deníky jeden prázdný zápisník, jenž prázdným dlouho nezůstal a co chvíli v něj vepisuji spoustu myšlenek, jež se při styku s papírem mění v něco opravdovějšího. V něco, co nezmizí zároveň se svým vznikem a tudíž to po sobě nenechá jenom zvláštní pocit smutku, že pokud to byla myšlenka moudrá, už na ní nikdy v mé spirále mouder nepřijde řada. A tak tedy teď kdykoliv dopravuji svou schránku domů v doprovodu elektrického cinkání a mě tolik příjemného bzučení tramvajových linek, třímám v dlaních ten malý bloček a zelenou fixu na obranu před napadením nějakého nápadu.

  • záznam číslo jedna; vepsán do čtverečkovaného papíru při hodinách fyziky:
Srdce
buší a stýská si v minulých časech
tuší, že blízká silueta hlídá zase
jeho údery...
skučí a skáče při vzpomínkách
reší sebe samo z pláče, uniká
tobě, Příteli...

  • záznam číslo "užnevimkolik"; vniknuvší do mých vědomých vln cestou posprejoaným podchodem, a vepsán na koleni :))

ČÍM HLASITĚJI MLUVÍŠ, TÍM MÍŇ TI ROZUMIM.
A NEJVÍC TĚ CHÁPU, KDYŽ MLČÍŠ...