ten, co potichu ví

18. května 2010 v 21:31 | krabička |  Vidím
a závidí a cítí spoustu pocitů a většinou stojí někde na  kraji (odkud je vždycky všechno nejlíp vidět :)) ) 

Dnes jsem vidila člověka, co se topil ve svym egu. Jedním slovem byla zlomena jeho hladina a on sám se začal dusit svými vlastními slovy, kterými kolem sebe házel a bez míření se nestačil v záchvatu přehnané sebezáchovy dívat, kam ty nevratné střely dopadají a koho a jakou silou zasahují. Zoufalství a hloupost. To všechno z onoho topícího se člověka čišelo v takové míře, že mi bylo líto mých očí, které nesměli být zavřené a uší, které museli všechno tohle poslouchat. Nejvíc však jedné duše, která přes všechnu netrefu a faleš těch ran byla pochroumána v zlostnym a smutnym mlčení, které jsem svou přítomností jenom násobila. 

Člověci, mějte se rádi a myslete na věci, než je vyslovíte :(
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama