Květen 2010

srážka

29. května 2010 v 11:05 | krabička |  Myslím
Bourám, jako plastový autíčko v rukách dítěte. Svět křížim krážim třeba i hlavu dolů a vlastník mých osudů má nekonečnu fantazii. Občas mám pocit, že mě hodil do krabice s statními autíčky a že na mě zapomene. A Já si v tu chvíli řikám, že to neni tak špatný, jen si tak potichu stárnou s ostatními autíčky a plyšáky a co já vím, s čím ještě. A když už se začínám přes svou nedbale odlitou karosérii smiřovat se svým fajnovým místem - zapomenutá na vrchu dalšího harampádí, kdosi "nadněco" čapne celou tu přepravku, kterou jsem si sobě nazývala domovem a hle náhle na můj poškrábaně červený povrch dopadají v neúnavné nekonečnosti částečky prachu, pod jejíž tíhou zapomínám. Jsem na půdě světa spolu s tím, s čím jsem sousedila a co sousedilo se mnou. Rukama vlastníka mých osudů v přítomnosti svých múz prošla další spousta hraček, jímž vtiskl do plyše, plastových ploch či korálkvých lesků další jizvy vzpomínek, s kterými později budou žít v další přepravce. A pak si přestane hrát. Bude nás dost, abychom hromadně mlčenlivě debatvali o Něm a tvářili se šťastně i smutně, to podle továrních měřítek, které nám už nikdo nedpáře. Říkáme si, že se vrátí a někteří hlasitě přemýšlí o možnosti, že ani neexistuje, to pro tu dobu, jakou ho neviděli. Zapomněli. A já si přesto vzpomínám a vím, že možná, jednou, a zcela nečekaně se dostanem do jeho rukou jež bude třímat hadřík na prach a pod kůží bude mít teple tepající krev poháněnu dětským srdcem...

sny o věčnosti

22. května 2010 v 22:11 | krabička |  Myslím
Člověk si exitsuje, míjí svý vzpomínky jako ony míjejí jeho. Nachází nové věci, ke kterým se upíná a na staré zapomíná. A tu se jedna připomene zcela náhle a neočekávaně. A jjá se teď trápim rozporem, zda si nevyžádaných vzpomínek vůbec všímat, když patří k těm vzpomínkám, které jste chtěli zapomenout. Moje vzpomínka byla na sen. Sen že něco bude trvat nekonečně dlouho, a že to bude samozřejmostí jako vzdušný kyslík nebo můj názor na podzim. A když ten sen někdo zboří, tedy v tomhle případě zbořil sám sebe svou lehkomyslností, nezbývá než se poučit, nechat si něco jako poznámku pro budoucnost a všechny ostatní detaily, které při pohledu zpět vypadají přes svou krásu o to ponuřeji, když znáte jejich důsledky, prostě a jednoduše udusat a při tom se nedívat pod nohy, a hned potom jít dál a činit nový ztřeštěnosti a nově špatným koncem. 

A přes všechny ty krásný špatný vzpomínky se při jejich připomenutí v mých žilách s těmi obrazy mísí pocit štěstí něbo čehosi jemu podobného. Není nad to si nechat občas nabourat realitu kouskem něčeho zapomenutého. I kdyby to trochu bolelo. Člověk se pak skrz tu záplavu zvláštních pocitů nad tím vším ke konci stejně trochu usměje... 

ten, co potichu ví

18. května 2010 v 21:31 | krabička |  Vidím
a závidí a cítí spoustu pocitů a většinou stojí někde na  kraji (odkud je vždycky všechno nejlíp vidět :)) ) 

Dnes jsem vidila člověka, co se topil ve svym egu. Jedním slovem byla zlomena jeho hladina a on sám se začal dusit svými vlastními slovy, kterými kolem sebe házel a bez míření se nestačil v záchvatu přehnané sebezáchovy dívat, kam ty nevratné střely dopadají a koho a jakou silou zasahují. Zoufalství a hloupost. To všechno z onoho topícího se člověka čišelo v takové míře, že mi bylo líto mých očí, které nesměli být zavřené a uší, které museli všechno tohle poslouchat. Nejvíc však jedné duše, která přes všechnu netrefu a faleš těch ran byla pochroumána v zlostnym a smutnym mlčení, které jsem svou přítomností jenom násobila. 

Člověci, mějte se rádi a myslete na věci, než je vyslovíte :(

špatně a stejně správňácky

17. května 2010 v 17:51 | krabička |  Vidím
Dlouho nevypsaná ruka, co svírá neviditelný motýlky, co si nachytala v hrudi, když se tam hemžili a lochtali v okamžicích, kdy se to nehodilo, dostala nutkání zas se ozvat. Ve spolupráci s hlavou a zbytkem uhle plodí při hodináh figury karikatury sedícího a znuděného (přesto se culícího) modelu a přes všechny viditelné i očím skryté chyby pak z toho mívá poťouchlou radost a pocit sebečehosi...

Jak moc těžkým se může stát být po boku někoho, kdo chvíli co chvíli rozechvívá vaše srdce. Naví pak, když je ten dotyčný přítel, a co víc, když si ani já nejsem moc jistá, zda cítím to, co cítím. Je to zvláštní propojení zoufalství a štěstí, když přitom ten motýlkovskej rej uvnitř mě se vnucuje na vědomou frekvenci mých uvažovacích vln a tváří se jako něco důležitého. Zadupávám to pryč z aktivní části mý hlavy se zatnutými pěstmi a slovy neznalých nadávek. Přitom v duši s pocitem smutku, že kdyby se myšlenka rozhodla něco provést, co by se odrazilo ve vnějším okolí, rozbilo by se spolu s mou schopností sebeovládání a jeden velmi cenný stav spřízenosti dvou bytostí.

splín nutí splynutí

10. května 2010 v 21:48 | krabička |  Myslím
Bez dechu. S názorem na to všechno, že to všechno podezřele splývá v jeden rozmazanej okamžik. Posledních pár dní, jako když kolem vás někdo projde a pozdraví vás a vy nemáte vůbec ponětí, odkud ho znáte a zda-li ho vůbec znáte, a když chcete říct veselé ahoj po dlouhém přehrabávání vzpomínkových šuplíků, dotyčný zmizí kdesi v davu a tak se otočíte a dete tam, kam ste měli namířeno a doufáte, že toho dotyčnýho potkáte znova.

Jenže já nemíjim lidi, ale dny. Splíývaj a já je zapomínám pojmenovávat a vítat, a loučit se už vůbec nestíhám. Dny v týdnu jsou jakou středeční šmouha, s koncovým náznakem kdysi-krásného pátku a ten se prolíná s kdesi-ztraceným březnem. Nebyla tu před chvílí zima? Co že je to za rok?

A za všechno to si dávám pokutu. Dvacet imaginárních bodů v systému myšlenek mělkých jako dětský bazének (kéžby moje hláška) za slepotu k všemu, co by mělo být viděno a přílišných studií věcí nepodstatných...

jaro zas kytarou znova

8. května 2010 v 13:12 | krabička |  Vidím
Jak snadno se  jistý lidi dokážou dostat z jistý životní situace pouhou "zpovědí" jistému člověku,ke kterému cítí jistý svat oddanosti (já, deprese, přítel, důvěra ;))

A teď trochu od konkrétnosti, abych se v ní zas netopila. Po mnoha dnech krásného temného a životodárného deště, který přes svůj dobrý úmysl (má-li vůbec déšť či jiné počasí vůbec jaké úmysly) přinesl tolik mračen do myslí a tváří těch, kteří se kření a culí při každém pohledu na zasluněnou krajinu, zjevně došly dešťové mraky. Je tedy dobře, že se počasí v tuto chvíli chová tak, jak se těď chová. Tedy tady. A zde to jest tak, že slunečně. Dávajíc zeleni věčně optimistickou vůni, kterou alergici tolik milují. (Ach ta má šrouvobaná souvětí)

Barvy se, barvy ukazují a s vůní spolčují v srdcoškobrtavé poskoky uvnitř hrudi, které svou silou otřesů rozhoupávají hladinu našich vpomínek, která se okamžitě mění v bouři zapadlých obrazů, lístků z kina, ztracených trsátek, ošuntělých fotek a tak... :) Tak do sebe nechávám mlátit tou jarní silou a sama znásilňuju struny mojí Amelky (kytara ;)). Tak skvělej přítel, nemluví, nechá do sebe bušit neznělou a často razladěně neúplnou záplavu akordů a ona zní stejně tak krásně a povědomě...

Stíny...

6. května 2010 v 21:29 | krabička |  Básním
Stín, co se opřel o stěnu,
obrysem sčítá všechen čas.
Za závěs schovat ozvěnu
a pokusit se vnímat jejich hlas.


Stín, co objímá
tajně krajně každou z tvých řas.
Tajně se dívá,
jak vnímáš svět potemnělých kras
Co, k ránu zbývá?
odpočítává dech, zpět chce zas…

v jistém stavu pravdomluvnosti

2. května 2010 v 15:35 | krabička |  Vidím
a pod vlivem jakýchsi látek, ale hlavně opilá přítomností svých přátel jsem zjistila účinky takové kombinace způsobem, který byl zajištěn mým hodným stínem. V takovém stavu - radostněm a upřímném - mám tendenci všem říkat, jak jsou hodní. A nedala jsem si pokoj, opakovala to tolikrát, že je to možná štvalo, ale nic mi nebylo řečeno. Mám v duchu přání, že některé z těch vyřknutých citů silou těsnáno do každé tichě chvilky dopadlo do těch správných pamětí.

A mezi kopiemi té jedné věty: "ty seš tak hodnej/á a dobrej/á člověk." jsem se chvílema i ztrácela a se mnou i předěl mezi svátkem velkých ohňů a bizarních koštat a prvním májem, který já osobně po doslechu číhosi dezinfikovaného ohlasu nějaké hodiny po půlnoci uvítala v přátelskym obětí. A že ty přátele jsou lepší než jakákoliv jiná láska opakuju všem (i když si sama nejsem jista, protože jinou než přátelksou lásku jsem nepoznala) častěji, než jakoukolic jinou hluboce mělkou myšlenku.

s přáním stejně krásné minulosti a vysněné budouctnosti Krabička