Duben 2010

Tlukotem emoční pumpy

28. dubna 2010 v 22:28 | krabička |  Vidím
Vnímám, jak se v mý hrudi hromadí zvláštní pocit... něco jako dojetí, když se koukáte na film, oplakali jste něčí smrt a on se na plátně pět vteřin před titulkama objeví a ještě vám do toho daj nějakou správnou písničku... Jako by člověk chcěl plakat, a že já bych plakala, ale ne smutkem... žárlivostí, že ten s tim šťastnym koncem, ten zamilovanej příběh nepatří vám, ale filmovýmu štábu, kterej to dělal stejně pro peníze...

na nevědomý ponouknutí jsem si vyhledala upíří deníky....teď je ze mě ufňukaná, pubertální závislačka... a tak co :) na takových "kinematografických odpadech" se daj stavět mý sny, a tak sem ráda, že ne všichni odsuzujou všechno. Je fajn mít svůj názor, ale cpát všem svůj negativní názor plnej nadávek a projevů zhnusení jen pro svou "drsnou image mi přijde fakt hloupý a ignoracehodný(přesto vhodný k vypsání to do hloupýho článku)...

až teď

18. dubna 2010 v 21:21 | krabička |  Vidím
Až teď na kraji číhosi vzpomnění se tváříme jako krásná vzpomínka. Tenkrát jsme se ve skutečnosti šklebili a naše oči pláli žárlivostí, nepřímostí a pohledem daleko za objektiv, kam jsme se uchylovali v skrytu před tenkrát současnou skutečností.
Neupřímnost.
A jak moc jsme se změnili. A jak moc stejní i přes nové účesy, více protáhlé tváře a ty nepatrně se rýsující vrásky na čele (u těch ztrápených) a vějířovitě se linoucích kolem očí (u těch, kteří nejsou líní najít si smysl pro radost).
A že už se nescházíme všichni, přebíjí prostá radost, že se vůbec sejdeme.
Základní škola. A kdo nám dal víc? Kde bychom pochytili základní filtry pohledu na svět, který je teď naší základní složkou. Na co bychom s takovou blahou radostí vzpomínali při procházce starými místy.
Chybí mi, ale nechci to vrátit. Líbí se mi tenhle zpětný pohled, který všemu dává mnohem šťastnější náhled, než který by si ve správném měřítku asi zasloužil…

nic neříkající

15. dubna 2010 v 16:12 | krabička |  Básním
úder vsazen přesnou ranou
do strun z žil, tepen a pnutí
odráží se hrudí, hranou
sráží vzhůru, bolest vnutí

vtěsná se skrz žebra k srdci
rozhoupe ho, opije 
tvou krev otráví jak pocit
hladu, váhy rozbije

s křivým šklebem na tváři
vnitřní úsměv skrývá
ta bolest smích že utváří
v místech kam se dívá


pocit při poslechu :)

barvitě vykreslit

11. dubna 2010 v 21:14 | krabička |  Vidím
Jedna stránka na fejsbůku říká: Stýská se mi po dětství, kde nejtěžší rozhodnutí bylo vybírání pastelky.

Zaujala mě a já si začala řikat, jestli to vlastně pořád neni jen vybírání barvy. Barvy, kterou se budem prezentovat, barvy, kterou nikdy nebudou všichni milovat, barvu, s kterou doufáme - nezničíme náš autoportrét, který si každým gestem a volbou nové barvy věšíme na nos pro chtěnou i nechtěnou kritiku veřejnosti. 

A tak nás každým okamžikem míjí obrazy cizích umělců, které jsou občas sobě navzájem podobné a záměrně se kopírují, aby svou výjimečností nesklidili moc velkou kritiku. Barevné obrazy, které na první pohled dodávají optimismus, temné obrazy, v kterých musíte chvíli číst než zjistíte, v čem tkví jejich krása a smysl, kýčovité obrazy, které přejdete jedním pohledem a ani si ho nenecháte v paměti...

Povědomost

4. dubna 2010 v 11:01 | krabička |  Vidím
A známost, která vás prostoupí, když ucítíte vůni s kterou máte spojenou krásnou vzpomínku, nebo když si poslechnete písničku, kterou máte spojenou s něčim nebo někym, co máte rádi. Mě tahle povědomost chytla za ramena a žďuchla do zad, div sem nezakopla o svý vlastní nohy a myšlenky, měla podobu vůni sluníčka. Znáte to? Vůni slunce, vůni oblečení sušeného na sluníčku, květin, teré se pod svítící tíhou otvírají a usmívají. 

Po dlouhé odmlce mi tenhle "nákop" vrátil trochu optimistickýho náhledu na svět a ironicky-nesmělýho úsměvu s převahou na levou tvář. Ach vítej jaro a už nás neopouštěj, někteří z nás - ti slabší na mysli a silní na řeči by to asi nepřežili!