Sranda? Přejde.

6. března 2010 v 11:55 | krabička |  Myslím
Teda aspoň ta počasní by mohla. Já se sice směju, když kouknu z okna a vidim ty velký vločky a novou vrstvu bílýho chladu, kterej promokří mojí letní obuv jakmile se jí dotkne, ale prostě se směju...

Kolik je třeba pádů, než člověk ztratí vůli se zvedat?

Jak dlouho pak trvá, než se nakonec stejně zase zvedne? A Kolikrát jeho tělo i nitro vydrží takhle osudovým pádům odolávat než se naučí chodit a nepadat? Zakopne pak ten člověk u tý nejlehčí překážky?

Tenhle jeden už nepadá. Nezvedá se. On tančí. Žije improvizací a každé škobrtnutí a náznak pádů mění v zlomku okamžiku na cíleně vzhlížící gesto. Nepadá a zdá se být šťastný. Jenže v dnešní době, je dle mýho na pádech postavena spousta věcí.

Kdo nepadá, ten nedavá ani možnost jinému, aby ho chytil. Kdo nepadá, nepoučí se. Kdo nepadá, ten - ač v davu z plaché šedi - se z davu odděluje, protože v něm všichni občas klopýtnou.

Metaforou pohlcena, jdu sledovat tu směšnou sněhovou vánici.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama