Březen 2010

První jarní (k)věty

28. března 2010 v 20:14 | krabička |  Vidím
Vrácena domů z objetí na rozloučenou mých přátel do objetí na přivítanou od tlapek vrnící kočky. S účesem alá "tak to bude vítr, co sem přifouk jaro" se culím zas a znova do obrazovky s oknem konverzací o pěkných věcech. Jaro! Sluníčko, zeleně až na půdu, vůně teplých paprsků a vypařujících se prvních deštíků... 

A v tom návalu pozitivních faktorů přírody mi jedna múza přifoukla pod nos vůni inspirativně komponující nálady. Tak sem čapla kytaru, z hudební složky mých vzpomínech oprášila těch pár akordů a několik z nich k sobě přitloukla v melodii na přivítanou toho slunného období. Ještě nemá text, ale jakožto nafoukaná rádoby-básnířka, se k tomu stavím jako předem vyhranému zápasu a odkládám s omluvou přílišné jednoduchosti na neurčito :) Snad to na zítřejší zkoušce dáme dohromady. 

S přáním stejně svěžích nápadů a prosluněných nálad nově osvětlená Krabička :)

zlodějka identity

18. března 2010 v 19:44 | krabička |  Vidím
To je ona. Nebo sem já ta, co nikdy žádnou neměla?

Objevila sem člověka. Ten člověk se zdál fajn. Měl hodně podobnej vkus jako já. Pak sem přišla na věc, že ten člověk je mi nesympatickej - vyhybala jsem se mu. Do tý doby to bylo ještě fajn, ale pak sem chtě-nechtě začala hledávat naše chování čím dál tím víc podobné. Stejný názory, stejná intonace, stejnej humor, stejný....všechno! Ona je jako hubenější já a mý "zachumlaný" já z toho šílí! Jako kdyby vám někdo ukradl vás samé. Jakobyste nebyli nic.

Protože sem celej život existovala na dřív realisticky vzhlížející teorii, že každej jsme originál a na tom můžem stavět příběhy našich dnů, tenhle okamžik mi zbořil zdi všeho. Jako kdybych byla láhev něčeho hořkého a někdo mě vypil. Radši tu hořkost než prázdnotu, ne?

Tik, škub, tik, tak...

14. března 2010 v 16:47 | krabička |  Vidím
Prostě tiky, míváte je?

Já sem se s pravým významem toho slova a nervový věci seznámila až po nástupu do prváku. Od svítání do stmívání pobíhat po chodbách v časovém limitu pěti minut na svačinu, přemístění do učebny a mimořádně i stihnout prohodit nějakou tu chytrou větu s jiným probíhajícím studentem; po příchodu domů se stajně zabývat školními záležitostmi a pak doháněním ztraceného spánku se mi nějak vtiskává v těch malých a občasných škubech v místě pod pravým okem. Zatímco moje levý obočí se stáčí k nebi v šílensky tázavym úšklebku. Není pak divu, že se na mě lidi neradi dívaj. Když já bych se vymlouvala, že za to všechno může škola. Kterou ovšem i přes ten všechen časožroutskej vliv stejně hrozně miluju. Ty zdi, ta okna, ty hlavní dveře, ty skříňky... A taky svojí lavici, na jejíž sousedíví stěnu hlavy jiných ročníků vylili svoje veršované myšlenky v obsah sprostých básniček.

Toho času je tak moc málo... Jako by to bylo něco tekutého.

tik

Něco, co nesmíte zachycovat do nádob.

tak

Něco, co vám při pokusu zachytit to do dlaní proteče mezi prsty s pouhým pocitem chladu, který stejně po chvilce uschne.

tik

Vymele to jizvité trhliny do skal.

škub

Přes svou prudkost a nezastavitelnost dává život květinám a zvířatům.

tik

A já se tomu zase v tom zvym úšklebku směju...

Sny...

13. března 2010 v 18:01 | krabička |  Myslím
Co o nich člověk ví? Tedy ten člověk, který se vědecky a profesionáně netabývá touto mozkově podvědomou záležitostí.

Já rozhodně vím, že je to podvědomá záležitost. Věc, která při správnym zamyšlení pomáhá náhledu a porozumnění sposty situací. Máme tu sny krásný. Ty, který nám ukazujou, co bychom si třeb nevědomky přáli a když se nám v snění ukážou, sníme o nich o to víc. Pak noční děsy. To je strašně zvlštní věc.m Naše podvědomí ná s zná líp než my a -aspoň podle mě- je to důvod, jak může vymyslet tak šílený děsy, že se probouzíme se strachem znovu usnou. Podvědomí nás zná a ví, čeho se bojíme nejvíc. Teď jen, proč nám to asi ukazuje...

Mívám krásný sny i noční děsy. Sny o pocitech, povahách, situacích. Většinou celkově nedávají smysl, ale když je člověk sní, v tom spánku a nevědomě, připadají logicky seřazené a stupňované. Moc ráda sním a snažím se sny pamatovat.

Sranda? Přejde.

6. března 2010 v 11:55 | krabička |  Myslím
Teda aspoň ta počasní by mohla. Já se sice směju, když kouknu z okna a vidim ty velký vločky a novou vrstvu bílýho chladu, kterej promokří mojí letní obuv jakmile se jí dotkne, ale prostě se směju...

Kolik je třeba pádů, než člověk ztratí vůli se zvedat?

Prázdniny od slova prázdno?

4. března 2010 v 15:18 | krabička |  Myslím
Já mám teda aspoň takovej pocit. Člověk, jak nehlídá data kvůli domácím úkolům a písemkám, ztrácí pojem o čase a i když se vysloveně nenudí, pociťuje zvláštní stísněnost při každém pomyšlení, že už za chvíli je prázdninám konec...

Ale až za chvíli! Teď je třeba je užívat. Chodit ven, nasávat sluneční paprsky až do morku kostí a po západu vychutnávat dotyky minulosti z pohledů hvězd a abstraktních obrazců, které pospolu tvoří. Nikdy dřív jsem tolik nocí po sobě nestrávila sedováním noční oblohy a jak tak teď omámena tou krásou si říkám, že je to škoda.
Vědět, že nejsem jediná, která se v ten okamžik dívá a ať je ten další hledící vedle mě na délku natažené paže nebo celého kontinentu, vnímá můj vnitřní svět v tu chvíli příjemnost pocitu pospolitosti a nesamoty, která tolik schází. Mě. Už ne, když mám ty hvězdy

"Svítí hvězdy jen proto, aby každý mohl najít tu svou?" (Antoine de Saint-Exupéry)

-Dávný pokus o zachycení jedné krásné oblohy, zmařen skokem jednoho bratra, jímž však celý snímek získal na zvlášnosti a příběhu :))

Slečna s květinou

3. března 2010 v 16:39 | krabička |  Vyprávím
Ta, co má květinu ve vlasech
a v hlavě chaos.
Však, co naplat, když to neni vidět na povrchu.

Bude nepochopena
a ponechána stávání na okraji všeho dění.
Se smutkem i radostí,
že odtamtud je vše vidět
nejlépe...