Prosinec 2009

Povánoční skřítkovost

28. prosince 2009 v 18:01 | krabička |  Vyprávím
Zem se v šeru podivně hemžila. V nedostatku sluneční přítomnosti bylo lidskému oku těžké rozeznat, co že se to na tom koberci tak vrtí a třepe. Byli to pramínky vlasů, které odráželi tu trochu měsíčního svitu, který hvězdné zrcátko poskytuje. Rozcuchané pramínky vlasů, na malých hlavičkách, malých bytůstek. Nemluvili, ale každým pohybem to vydalo zvláštní zvonivý zvuk. Pobíhali a poskakovali ve svých tanečních náladách v rytmu vlastního zvonivého cinkání a na jejich bledých a jemných obličejích se třytilo štěstí dětských očí i úsměvy moudrých starců. Ať to šlo nebo nešlo k sobě, oni tak vypadali a zdálo se, že jsou spokojeni. Dováděli a z každého úskoku s nějakou tou piruetkou se vrátili vždy zpět, aby mohli pohlédnout na svého tanečního partera či partnerky. Malé škřítčí slečny měly šaty jako z lehkého papíru a peří, občas se na nich nějaká ploška zablýskala a přidala tak na efektu tance jejich nositelky. Tančili a skákali, ti tvorečkové - ač malí jako vaše dlaň - do výše psacího stolu. Nebylo to jako ples. Oni neodpočívali, nepovídali si, nesmáli se, nebavili se - i když se bez ohledu na složitost kroku, který právě prováděli - líbezně usmívali. S posunem měsíci na obloze se tanec jakoby upevnil, nabral na důrazu, ačkoliv tempo zůstalo stejné. Jemné náznaky dotyku hvězd se bez úbytku na ladnosti měnili v poslední pokus tonoucího se zachránit.
Pod prvními měkými dotyky vycházejícího slunce se každý z dotčených skřítků pod neviděnou tíhou schoulil a zůstal sedět. S úsměvem. Byl to poslední tanec a každé srdce každého z nočních tanečníků si byli jisti, že to byl dobrý tanec. Když se slunce svým plným objemem vytáhlo nad zalesněné kopce, aby osvětlilo teď již plným rázem květovaný koberec a zároveň taneční parket skřítků, mimo krásné odstíny oranžové, ze které byl koberec utkán neukázalo nic. Tanečníci se vypařili ve své radosti a vyčerpání do neznáma. Buď tančí jinde nebo už tančit nebudou. Jiný osud jim nebyl dán a oni přes to tuto jednoduchou a ráznou cestu časem milují stejně jako tanec, jímž ho mají probloudit....

Vzpomění (básnička laskavému člověku)

13. prosince 2009 v 21:54 | krabička |  Básním
Vzpomění si na krásné chvíle
kdy žilo se přítomně
jako teď z budoucna
dech opíral se o mě
dával pocit jsoucna

Vzpomění si na krásné chvíle
dávně matné v kruzích dějů
zacuchané v jednu změť
od časů od těch čarodějů
chci kouzlo něco vrátit zpět

Vzpomění si na krásné chvíle
na pocity, vůně a slova
vrytá v paměť důrazem
když stávalo se zas a znova
mám teď vzpomínky důkazem

Soucit?

9. prosince 2009 v 19:53 | krabička
Je? Pochybovala jsem. Už ne. Přeju všem, aby se všechny pochybnosti o existenci správných věcí zbavili... Ať je to láska, přátelství, spravedlnost nebo třebaten soucit.

Ta zamyšlená duše dnes snila.Ten sen se splnil a pak se stal noční můrou. Člověk by měl uvážit dobře svoje sny. Můžou se totiž klidně vyplnit...