Viděla jsem Hudbu

16. listopadu 2009 v 20:28 | Krabička |  Vyprávím
Viděla jsem Hudbu.
Byla štíhlá a vysoká. Její krok napovídal něco o její vznešenosti a sebevědomí, ale stejně tak dokazoval úctu k zemi, po které kráčela a k všudypřítomnému vzduchu, jež jí objímali ze všech stran. Pohybovala se ladně až bych skoro řekla, že létala. Vyzařovala z ní láska a vřelost, jednoduše a bezkonfliktně žijící v jednom těle vedle ohromné síly. Její neuvěřitelně složitě šité šaty vlály v poryvech větru společně s prameny vlnitých dlouhých černých vlasů, a skrze svou obtížnou strukturu dokreslovaly charakter osoby, která je nosí s radostí a odevzdaností všemu kolem. Její obličej byl mateřským starostlivým výrazem mladistvých rysů. Měla světlé oči, z nichž čišela moudrost a tolerance, kolem nich husté a dlouhé řasy. Rty měla úzké zavřené, jejich koutky svými vlastními myšlenkami vyzdvihala do lehce ironického úsměvu. Viděla jsem hudbu a nechtěla jsem věřit, že je možné vyjádřit něco takového, jako je ona jediným krokem. Však i kdyby stála a nemohla se hnout, z jejích rysů by stále zářila ta nespoutanost a nezadržitelnosti melodií, skrytých v jejích dlouhých řasách, mezi jejími vlasy, v záhybech jejích šatů…
…Viděla jsem Hudbu a pokaždé, když ji slyším, vidím její tancující siluety, mihotající se jako každý tón všech písní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Džejkej Džejkej | E-mail | Web | 8. května 2013 v 23:59 | Reagovat

Člověk jen tak ze zvědavosti nakoukne i do těch zaprášenějších, schovaných a snad už i nějakým tím rokem vybledlejších koutů jedné transparentní schránky a objeví tam poklady. Něco jako všechny ty duhové kuličky a staré stírací losy, co si z dětství schraňujeme jako nezměrné bohatství. A zrovna tak, jak se člověk cítí, když po letech otevře ten šuplík s takovými relikviemi, takový pocit jsem měl, když jsem zabrouzdal do těchto míst. :-)
V tom, že Tvá kreslená stvoření jsou úžasně úžasná (tak moc, že to dovoluje i použití tohoto dvojpatvaru slov 'úžasné') už jsem se před časem utvrdil. O to větší překvapení pro mě je, že i když vyměníš tužku za pero (byť lehce virtuální), stále je to osobitě magické. Nebo snad magicky osobité? Ono je to asi fuk. Magické to totiž zůstane tak i tak, protože když mi někdo dokáže skrze slova vykouzlit takřka permanentní úsměv v koutcích úst, jsou v tom určitě čáry.
Člověku se pak až trochu zasteskne, že krabička se již nějaký ten pátek takovýmito slovy neplní. Ale... možná je to vlastně takhle fajn. Když nad tím tak přemýšlím, tak i ta poetika zaprášeného pokladu má něco do sebe. :-)
A pokud si říkáš něco jako "To mu jako jeden obrázek nestačil, že tu pořád takhle podlézá? " (což by sis tedy nejspíše neřekla... tedy rozhodně ne takto... když už tak by to obsahovalo nějaké z těch suprových slov, které snad poletují někde mezi tvým podvědomím a jednou z hemisfér <nikdy nevím, které je ta kreativnější> tvé osobní múzy), pak věz, že všechna ta slova jsou pravda pravdoucí. Možná subjektivní, to připouštím. Ale to jim na pravďoucovství pranic neubírá! :-)
Přeju ať se tě ta múza drží, ať tě provází bouřkové mraky (uvažuju, kolika lidem bych tohle mohl v dobrém přát) a pozdravuj ode mě Lancelota (případně jeho další inkarnaci, nevím jak to mají bazalky se životností). ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama