Nikam nepatřila

16. listopadu 2009 v 20:22 | Krabička |  Vyprávím
Teď jedna myšlenková povídka... Psala jsem to pozdě večer, takže omluvte případné chyby. Pochopení a odsouzení nechám na vás...

Nikam nepatřila a stejně měla smysl
Zavřela za sebou dveře a zůstala stát. Zhluboka se nadechla a snažila se vydržet na nohách. Čekala, až ji někdo zavolá zpět, čekala, až pro ni někdo dojde. Čekala. Marně. Bylo už pozdě a ona tam stále čekala. Měla zavřené oči, ze kterých se jí z pod víček linuli dvě lesklé cestičky. Čekala, a snad už to bylo půl dne, otevřela oči a skrze slzy hleděla před sebe odhodlaným pohledem. Se stále rozechvělými rty a konečky prstů se pomalu otočila čelem ke dveřím. Sklonila hlavu a chvíli si prohlížela kliku. Další chvíle čekání a rozhodování. Tok jejích myšlenek již vyústil v rozhodnutí. To dalo signál ruce. Pomalu a s nepřítomnou rozvahou stiskla kliku. Otevřela dveře, ale zůstávala stát na místě. Celé se to odehrávalo mezi dlouhými úseky jejího rozhodovaní, které i přes svou nejistotu nabíralo na směru zpět. Natáhla krk, aby pohlédla za dveře. Tunel. Věděla, že tam bude. Na jeho konci jsou další dveře. Za těmi dveřmi je to, co ztratila a nechtěla ztratit. Chtěla to zpět a věděla, že samo se to nevrátí. Stále ještě držela kliku prvních dveří, které byli otevřené pouze na kousek. Stiskla pevněji kliku ve vlně dalšího odhodlání a klidným pohybem dveře otevřela dokořán. Dívala se do neurčitého polostínu v tunelu a znovu váhala. Pustila kliku a udělala krok vpřed. Pěsti sevřené na potlačení třesu. Další tichý a pomalý krok. Po něm další. Až po další dlouhé chvíli stála před druhými dveřmi. Lesk jejích očí se jako mávnutím kouzelného proutku zase rozutíkal cestičkami k zemi, když za dveřmi zaslechla svou ztracenou věc. Spustilo to nejen příval velkých a horkých slz, ale také novou vlnu odhodlání. Už jenom otevřít dveře a bez jakýchkoliv jiných činů to bude mít zpátky. Jenom… Neví jestli chce. Tedy jedna její část - ta, co teď hlasitě křičela - rozhodně ano, ale zbytek si nebyl jistý. Přesto to byl kus jí samotné. Proto se rozhodla vstoupit. Oslepena září místnosti a s úsměvem hlásícím pokraj šílenství stála uprostřed a svou ztracenou věcí a užívala si tento moment. Věděla, že skončí. Každou chvíli, až si uvědomí, že ztracená věc ji nechce a že jí svou přítomností ač nechtěně ubližuje. Nepatří do této místnosti. Nepatří do takové oslnivosti. Slet jejích myšlenek byl teď mnohem rychlejší než, když se sem vracela. Odsud to šlo tak rychle. Otevřít a zavřít dveře, aniž by si toho věc v zářivé místnosti všimla. Ona, raněna nezájmem, bolestí a zklamáním. Běžela tunelem zpátky, odkud přišla. Zavřela za sebou dveře a zůstala stát…
Začarovaný kruh. Kmitala tak, od začátku až do konce. Nejprve rychle a s dlouhými pobyty v obou místnostech. Časem se rychlost a intenzita zpomalovala,až nakonec zůstala zesláblá emocemi a myšlením uprostřed tunelu. Byla jako struna na kytaře. Když jí život rozezněl, byla plna života a svou nerozvážností a dvousměrnou, neustále se opakující cestou učinila pro vyšší bytí tón. Který rozhodně nebyl zbytečný. A s mnoha dalšími, které nevěděli, kde zůstat mohla stvořit akord nebo melodii…
Nikam nepatřila a V TOM BYL JEJÍ SMYSL
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama