Lidskost

16. listopadu 2009 v 20:11 | Krabička |  Myslím
Ještě něco z bývalého blogu, ať tu něco je...

Jsou mi odporný lidi, který si nikoho a ničeho nevážej. Nesnáším lidi, který na sebe moc upozorňujou.Taky nenávidím nenápadný lidi, který si myslej, že jednou přijde jejich čas; že když je někdo požádá o pomoc, bude ho považovat za zachránce. Nesnáším naivní lidi a sem alergická na pesimisty. Nemám ráda ty, co ubližují jiným, prostě jen tak. Nesnášim lidi, který si jen tak nechaj ubližovat. Nemám ráda lidi vůbec. Každý je jiný a přesto je každý tak stejný. Jen se všichni snaží najít si to svoje místo v tomhle zbytečně přeceňovanym kolektivu. Dřív sem byla skoro všechno z toho. Byla sem "oblíbená" - nenáviděli mě. Byla sem nenápadná - neznali mě. Teď sem … ani nevim, jak to pojmenovat. Snažim se bejt svá, a přesto,. Kdykoliv příde na rozhovor s někym, koho si vážim, začnu koktat, jak malá holka. Sou to ale asi ty nejhezčí chvíle mýho života. Chvíle mýho chování neřízené mozkem, ale srdcem. V dnešní době se snad ani moc na chování nehledí. Když je člověk "in", umí podlejzat, dělat si srandu ze slabších a upozorňovat na sebe, je to machr, a všichni ho obdivujou. Tyhle lidi nesnášim, a opak těchto lidí ve mně vyvolává lítost. Ale ne takovou, že se s nimi bavim, ale takovou, že se koukám, jak se s tim poperou. Nesnášim přeceněný naděje. Znám pocit, když se vaše sny prostě rozplynou, když ta malá duše prostě jenom v něco doufá, a pak puf! Iluze praskne jako mýdlová bublina. A nejen, že jste nic nezměnili, ještě vám ten mycí přípravek stříkne do očí, a chce se vám brečet. Nesnášim lidi, a nesnášim svět. Ale chci tu bejt až do konce. Dívat se, jak se ti všichni machři a srabové mezi sebou pomlátěj.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama