Listopad 2009

Dnes unešena světlem

29. listopadu 2009 v 18:42 | krabička |  Myslím
Cestou z Butovic autobusem domů jsem za zdmi sluchátek v uších, které mě krásně a polopropustně straní reality, hleděla a hledala v zalesněnou krajinu. Nacházela jsem teplé a měkké paprsky podzimního slunce, které těmy správnými úhly obepínalo každý list a každou větev svou oranžovou jasností. Chvíli mě z toho až boleli oči, ale krása to byla dokonale nenahraditelná... Zasněná půlhodinka to byla, pak jsem musela vystoupit do chladu města a přitom se nenechat přejet autem, dojít domů a tam nad tou vší krásou přemýšlet... a později o ní napsat :)

Teď už ovšem omámena další krásou - krásou Měsíce, smířlivým úsměvem hladím pohledy mých hladově strakatých zdí a kmitám od jediných světelných bodů v mém okolí. Jedním je svítivá obrazovka notebooku a druhým Měsíc, který svým tvarem připomíná něco měkkého a lehko zničitelného, co právě někdo upustil na zem. To se ve své reakci zazářilo a upozornilo na svůj pád, který své stopy každou další nocí víc zacelí až skončí jako plně dofouknutý balónek, vržený opovržením až do nedosažitelna lidských rukou...

topím se v kráse

19. listopadu 2009 v 22:47 | krabička |  Básním
pod tíhou lehkých tónů
v objetí křehké melodie
se v barvu své melancholie
vpíjím a smířlivě tonu

pod stínem tahů pera
jež vypsala můj svět
jsem v slova těch pár vět
na chvíli uvěřila

Vlasy

16. listopadu 2009 v 20:36 | Krabička |  Básním
Rubrika verše se podezřele rozšiřuje, a já to nehodlám zastavovat, vlastně ani nemůžu. To moje básnické střevo :D A tahle je zase s věnováním pro moji žlutou pastelku :)
Basnička v celém článku.

Strach

16. listopadu 2009 v 20:35 | Krabička |  Básním
Pár veršů z mých slz, a teď, když sem to dostala na "papír" je mi mnohem lépe...

Žiju v strachu potají
s duší smutnou, chudou
Věci, co jména nemají
že nejsou a nebudou

Že bez názvu je ztraceno
neb není je jak oslovit
Ze slovníků vyvráceno
i z myslí - tam, kde mohly žít...

Křižovatky

16. listopadu 2009 v 20:34 | Krabička |  Básním
Sedí ve svém vesmíru
v jeho středu, dole, u dna
přes děj věcí ve víru
cítí všednost - pustá nudná

Obklopena vzpomínkami
vizemi i současností
zde jsme každý vždycky sami
zde se časy duše zhostí

Zmítají a hází tebou
jak s hadrovou panenkou
zde, kde konce prstů zebou
z krytí prázdnou tajenkou

Tempo, které unavuje,
otravuje každou mysl
táhne čas, nezpomaluje
drží kurz, nežádá smysl

Osvobodit z melodie
času, bodů prostorů
veselá jak komedie
z bezduchých rozhovorů

Sedí tam, hlasitě mlčí
křičí, že sem nepatří
obklopena vytím vlčím
skřeky z úst, jež nespatří

Je na rozcestí svého všeho
křižovatce vyšších dálnic
bez přechodů z předešlého
směrem zpátky temno, dál nic

Sedí tam, na signál čeká
kudy kam a k jakým cílům
k obzoru jí pohled těká
sbírá k cestě nutnou sílu

Šťastno

16. listopadu 2009 v 20:33 | Krabička |  Básním
Je šťastno i když v tichém pláči
slib splnilo, a může dál
teď míří pryč, v neznámo kráčí
nikdo by ho nehledal
Ticho znajíc, v hluku živo
bloudí, staví, ničí
hledá na duši léčivo
kolem sebe křičí

Zveršovaný pocit

16. listopadu 2009 v 20:33 | Krabička |  Básním
...jak je to ostatně vždy

Setmělou krajinou se šíří pach strachu
Vím, že chceš za jinou, mě necháš v tmě, v prachu
A zármutkem je mi, že přesto tě chápu
Tu, sama na zemi, v té samotě tápu

Jsem omezený člověk, nedokážu sem nic nenapsat, ale srozumitelné věty se mi ne a ne dostat mezi údery do klávesnice...tak aspoň prostá veršovaná a kraťounká momentalita mé nálady, která rozhodně neni smutná... :)

Nálada podzimních kras

16. listopadu 2009 v 20:32 | Krabička |  Myslím

S černým čajem v hrnečku, který mi hřeje dlaně, s žluto-oranžovými proužky na imaginární šále kolem mého zamyšleného mozku, koukám ven z okna na chladem podrápanou zahrádku a krásné odstíny té podztimní atmosféry. Samozřejmě, že ne teď...teď je tma..., ale většinu posledních dnů, které kvůli nemoci trávím ve svém pokoji. Miluju podzim (i přes lásku k ostatním ročním obdobím, podzim mám nejradši), je to mikinově-zadumaně-or
anžová doba, kdy se pouštěj draci, pije se čaj, sbírají se kaštany a dokonale barevné listí, plná vnímání městské šedi a následných návratu do teplého barevna.

Roztrojení osobnosti v devíti větách!

16. listopadu 2009 v 20:29 | Krabička |  Myslím
Jsem rozdělená osobnost. Nevim, na klik částí, ale už je mám minimálně tři! Jedna, ta co píše tenhle článek má chuť se smát tomu, jak je svět srandovní a přesto geniální v rafinovanym spojení jednoduchosti a sounáležitý komplikovanosti. Další nad tíhmel hloubá ze všech těch myšlenek jí bývá smutno. Pak je tu ta, která by se bez tohoto smíchupudného a zároveň k pláči smutného světa neobešlo a pomyšlení na jeho ztrátu jí činí smutnou.... To sem já..teda my tři. Jsme jedna :D....už plácám...Du domů... :D

Viděla jsem Hudbu

16. listopadu 2009 v 20:28 | Krabička |  Vyprávím
Viděla jsem Hudbu.
Byla štíhlá a vysoká. Její krok napovídal něco o její vznešenosti a sebevědomí, ale stejně tak dokazoval úctu k zemi, po které kráčela a k všudypřítomnému vzduchu, jež jí objímali ze všech stran. Pohybovala se ladně až bych skoro řekla, že létala. Vyzařovala z ní láska a vřelost, jednoduše a bezkonfliktně žijící v jednom těle vedle ohromné síly. Její neuvěřitelně složitě šité šaty vlály v poryvech větru společně s prameny vlnitých dlouhých černých vlasů, a skrze svou obtížnou strukturu dokreslovaly charakter osoby, která je nosí s radostí a odevzdaností všemu kolem. Její obličej byl mateřským starostlivým výrazem mladistvých rysů. Měla světlé oči, z nichž čišela moudrost a tolerance, kolem nich husté a dlouhé řasy. Rty měla úzké zavřené, jejich koutky svými vlastními myšlenkami vyzdvihala do lehce ironického úsměvu. Viděla jsem hudbu a nechtěla jsem věřit, že je možné vyjádřit něco takového, jako je ona jediným krokem. Však i kdyby stála a nemohla se hnout, z jejích rysů by stále zářila ta nespoutanost a nezadržitelnosti melodií, skrytých v jejích dlouhých řasách, mezi jejími vlasy, v záhybech jejích šatů…
…Viděla jsem Hudbu a pokaždé, když ji slyším, vidím její tancující siluety, mihotající se jako každý tón všech písní.

Tělo s duší(,ale bolavou)

16. listopadu 2009 v 20:27 | Krabička |  Myslím
No zažil jste to někdy někdo? Bejt maximálně naštvaná osoba, která být o "něco málo" větší, kopla by si do naší planetky jako do fotbaláku, ale zároveň mít takovou radost, že byste nejradši lítali. Mám ráda, když jsem vzteklá. je to hrozná sranda. Oůvodní to jinak nevysvětlitelné činy vaší osoby, a přitom vám to nahrne do žil ten krásnej adrenaln, díky kterýmu se taky cítíte skvěle. Je fajn bejt naštvaná a poslouchat vyřvaný a přehnaně hlasitý písničky, a nevnímat svět, a stejěn tak se usmívat a řvát na plnou šíři našich naštvanejch myšlenek.

Vztek a radost

16. listopadu 2009 v 20:26 | Krabička |  Myslím
No zažil jste to někdy někdo? Bejt maximálně naštvaná osoba, která být o "něco málo" větší, kopla by si do naší planetky jako do fotbaláku, ale zároveň mít takovou radost, že byste nejradši lítali. Mám ráda, když jsem vzteklá. je to hrozná sranda. Oůvodní to jinak nevysvětlitelné činy vaší osoby, a přitom vám to nahrne do žil ten krásnej adrenaln, díky kterýmu se taky cítíte skvěle. Je fajn bejt naštvaná a poslouchat vyřvaný a přehnaně hlasitý písničky, a nevnímat svět, a stejěn tak se usmívat a řvát na plnou šíři našich naštvanejch myšlenek.

Ta, co uměla darovat...

16. listopadu 2009 v 20:24 | Krabička |  Vyprávím
Povídka, jejíž vnuknutí mi zapadlo v hlavě na neodkladný místo dnes odpoledne. Nemá moc velký děj ani postavy. Je to spíš jedna z těch, co vyjadřují pocit a náladu...okamžik (jo to je to pravý a výstižný)


Hlouposti...

16. listopadu 2009 v 20:23 | Krabička |  Vyprávím
Jsem si vědoma skutečnosti, že to asi nikdo nepochopí, ale chtěla sem to aspoň zkusit


Co to je?

Nikam nepatřila

16. listopadu 2009 v 20:22 | Krabička |  Vyprávím
Teď jedna myšlenková povídka... Psala jsem to pozdě večer, takže omluvte případné chyby. Pochopení a odsouzení nechám na vás...